2. neděle postní, cyklus B

2. neděle postní /B/

V evangeliu jsme slyšeli vyprávění o proměnění Páně na Hoře. Podivuhodné není jen to, že se Pán proměnil před zraky apoštolů, naši pozornost by měla upoutat přede vším slova nebeského Otce: „to je můj milovaný Syn, toho poslouchejte.“  Nebeský Otec sám vydává svědectví o svém Synu, a Syn vydává později také svědectví o svých apoštolech, když praví: „kdo vás slyší, mně slyší a kdo vámi pohrdá mnou pohrdá, a kdo pohrdá mnou, pohrdá také tím, kdo mně poslal“. Pohrdat církví je totéž, jako bychom  pohrdali Kristem, ano, jako bychom pohrdali nebeským Otcem. Církev má od Pána pověření pečovat o duchovní život věřících a vést je ke spáse. Za tím účelem vydává také církevní přikázání. Tato přikázání nejsou nějaký chomout, který církev vkládá na šíje svých členů – naopak tato přikázání vyjadřují nezbytné minimum modlitby a kajícnosti, minimum, můžeme říct, životní minimum duchovního života. Kdo svědomitě plní církevní přikázání, ten opravdu není nějaký „super křesťan“, nýbrž je křesťanem, který se pohybuje na hranicích toho životního minima, potřebného ke spáse.

Není proto zbytečné, si nyní v době postní trochu zopakovat, které jsou ty minimální požadavky, vyjádřené v pateru církevních přikázáních. Jsou to tato přikázání:

1/ o nedělích a  jiných církevně zasvěcených svátcích se účastnit mše sv a zdržet se služebních prací

2/ vyzpovídat se ze svých hříchů alespoň jednou za rok

3/ přijmout svátost oltářní alespoň jednou ročně  ve velikonoční době

4/ ve dnech stanovených zachovávat půst – to je o pátcích se postit od masa nebo vykonat jiný dobrý skutek, dále zachovat přísný půst s jednodenním nasycením o Popeleční středě a Velkém pátku

5/ podle svých možností přispívat na potřeby církve

To jsou opravdu minima, vyžadovaná pro naši spásu. Zaměřme se dnes na ta přikázání, která jsou aktuální a týkají se té doby, kterou prožíváme, totiž přikázání 2. a 3. : vyzpovídat se jednou za rok a přijmout svátost oltářní v době velikonoční. Velikonoční doba začíná na Popeleční středu a končí na Hod Boží svatodušní, letos tedy 27. května. V tomto období by každý křesťan měl splnit svou velikonoční povinnost – jít ke sv zpovědi a ke sv přijímání. Tato povinnost zavazuje každého křesťana od prvního svatého přijímání. Zavazuje i nemocné křesťany, kteří nemohou přijít do kostela, aby si nechali domluvit návštěvu kněze. Jít ke sv přijímání o vánocích se samozřejmě také doporučuje, ale velikonoční povinnost pod těžkým hříchem je třeba splnit v době velikonoční.

Ptáme se, proč svátost smíření, minimálně – a to je opravdu minimum, to nelze opravdu dosti zdůrazňovat – alespoň jednou za rok - když nás přece již očistil svatý křest? Při křtu nám byl odpuštěn hřích dědičný, ale my jsme se od té doby dopustili a stále dopouštíme mnoha dalších hříchů. Kdo byl tvrdil opak, ten ať si poslechne slova apoštol Jana: „řekneme-li, že hřích nemáme, klameme sami sebe a není v nás pravda“. I velcí světci se často zpovídali, mnozí chodili ke zpovědi týdně, někteří – to se možná zdá přehnané – i denně - a to ne proto, že by byli nějací velcí hříšníci, ale protože měli velmi jemné a pozorné svědomí. Není tomu podobně v běžném životě: čistotný člověk vidí každé smítko, ale špindíra jde bez povšimnutí kolem hromady špíny a nepořádku?  Jde o to, abychom nebyli takovými duchovními špindírami, kteří si již ani nepovšimnou nepořádku, který panuje  v jejich životě, ale abychom byli lidmi, kteří nepořádek vidí a snaží se ho odstranit. Sami víme ze zkušenosti, jak vzniká situace špíny a nepořádku v domácnosti - jednoduše tím, že si na to zvykneme, že „nám to již ani nepřijde“!! V duchovním životě je tomu podobně – člověk si pomalu, ale jistě zvyká na to, na co by si ve skutečnosti zvyknout neměl – totiž na hřích! Na duchovní a mravní špínu! Stává se lhostejným! Nakonec si člověk zvykne na život bez Boha! Je smutný pohled na člověka, který si zvykl žít na smetišti. Ve skutečnosti je však mnohem smutnější pohled na člověka, který si zvykl žít v těžkém hříchu! Jeho stav je mnohem katastrofálnější než stav toho, kdo žije ve špíně a svrabu.

Proč jít aspoň jednou za rok ke svátosti smíření? Abychom si, pokud jsme  se dopustili hříchu, na hřích nezvykli. Aby se nám nestalo, že budeme pokládat za „normální“ to, co ve skutečnosti vůbec není normální. Pro člověka, a pro křesťana totiž vůbec není normální žít v nepřátelství s Bohem, s bližním, v nepořádku ve svém  duchovním životě. A jestliže svět toto všechno pokládá za „normální“, my víme, že to „normální“ není. Pro křesťana je  „normální“ žít v dobrém vztahu s Bohem, žít – když to vyjádříme teologicky – v milosti posvěcující, tj. nežít v těžkém hříchu.

Obrácení je celoživotním úkolem. Ježíšovo hlásání začínalo výzvou: „naplnil se čas a přiblížilo se Boží království. Obraťte se a věřte evangeliu!“ První obrácení v našem životě se uskutečnilo při křtu. To bylo to základní obrácení, obrácení, ke kterému bychom se měli vracet, zvláště my, kteří jsme jako malé děti křest vědomě neprožili. V době postní, jsme zváni k rekapitulaci křtu, k duchovní obnově, která má vyvrcholit při slavení velikonoční vigilie když obnovíme křestní slib. A také  jsme v této době  zváni, abychom uskutečnili „druhé obrácení“ ve svátost smíření. Máme totiž dvě svátosti obrácení: křest a svátost smíření, o kterých praví výstižně velký církevní učitel sv Ambrož, když mluví o spáse: „v církvi je voda a slzy: voda křtu a slzy pokání“.

Na počátku postní doby v liturgii Popeleční středy jsme slyšeli slova apoštola: „Kristovým jménem vyzýváme: Smiřte se Bohem. Hle, teď je doba příhodná, teď je den spásy“. A v žalmu 95 čteme: „kéž byste dnes uposlechli jeho hlasu, nezatvrzujte svá srdce“. Kéž hlas, který nás volá k pokání a změně, neprojde kolem našeho  sluchu, aniž bychom mu věnovali pozornost : buďme si vědomi, že  „doba příhodná, den spásy“ jednou skončí a nastane noc, kdy již nebude možné nic vykonat pro svou spásu. Amen.