29. neděle v mezidobí

29. neděle v mezidobí

Před 14 dny jsme hovořili o 4 základních ctnostech: o rozumnosti, spravedlnosti, statečnosti a umírněnosti. Víme, že tyto postoje jsou tak potřebné, aby se náš život zdařil, abychom jej svou pošetilostí nepromarnili. Ale také víme, že tyto ctnosti jsou vzácnými květinami, a také, že se nesnadno nacházejí a uskutečňují. Je to tím, že se opomíjí to, co jejich životním základem, živnou půdou ze které rostou.

Apoštol Pavel nám v dnešním čtení prozrazuje, co je tím základem. V listě Soluňanům vzpomíná s vděčností na své věřící a chválí je za to, že jejich „víra je účinná, láska obětavá a naděje v našeho Pána Ježíše vytrvalá“. 

Co jsou víra, naděje a láska? Známe jejich symboly: kříž pro víru, kotvu pro naději, srdce pro lásku. Jsou to tři božské ctnosti. Nazýváme je božské“ proto, že jsou zaměřeny přímo k Bohu. Jejich původcem, jejich cílem, jejich příčinou je přímo Bůh. Uschopňují křesťana, aby žil v důvěrném vztahu k Nejsvětější Trojici.

Základem všech ctností je víra. Apoštol Pavel praví: „spravedlivý bude živ z víry“. Upozorňuje nás, že bez víry se nemůžeme líbit Pánu. Víra spočívá v tom, že člověk pevně věří všemu, co nám Bůh zjevil a co nám církev k věření předkládá. Vírou se člověk svobodně odevzdává Bohu. Je jako to dítě, které vyskakuje z okna hořícího domu, protože ví, že skáče do náruče svého otce, i když ho pro tmu, kouř a plameny nevidí. Stačí, když slyší jeho hlas: „skoč, jsem tady, chytím tě“. Člověk s důvěrou odevzdává Bohu svůj život i když ho dosud nevidí. „vaše víra je účinná“ chválí apoštol Soluňany. Víra se nutně projevuje skutky. Apoštol Jakub praví: „víra bez skutků je mrtvá“. Živá víra se projevuje láskou.

Apoštol dále chválí Soluňany, že jejich naděje je vytrvalá. Naděje je božská ctnost, kterou toužíme po věčném životě, důvěřujeme Kristovým příslibům, nespoléháme se na své síly, ale na pomoc Ducha Sv. V listě Židům píše: „v naději máme bezpečnou a pevnou kotvu pro duši“.

Sv. otec Benedikt XVI. nás obdaroval svou encyklikou s názvem Spe salvi facti sumus – V naději jsme zachráněni. Naděje přichází v potaz, když nás postihne ztráta, utrpení. Ano, tehdy se naše naděje ukáže v pravém světle. Když stojíme nad hrobem milovaného člověka – tehdy si uvědomujeme kde je rozdíl mezi námi a nevěřícími. Na starém římském náhrobku čteme nápis „do ničeho se z ničeho propadneme brzy“. Jaká beznaděje! A v téže době píše apoštol Pavel dopis Efezanům: „ nesmíte truchlit jako ostatní, kteří nemají naději“. Naději nemají ti, kteří žijí bez víry. Ano, naděje nemůže být bez víry a lásky. Víra je základem naděje a láska nám dává odvahu doufat. Doufáme v to, co věříme, doufáme v to, co milujeme. Naděje proměňuje lidský život. Sv. otec Benedikt XVI. uvádí ve své encyklice příklad Afričanky Josefiny Bakhity, kterou svatořečil papež Jan Pavel II. Narodila se r. 1869 v Darfúru v Súdánu. V devíti letech byla unesena obchodníky s otroky, do krve zbita a prodána na trhu s otroky. Nakonec se jako otrokyně octla ve službě matky a manželky jednoho generála a zde byla denně do krve bičována, v důsledku čehož nesla na svém těle po celý zbývající život celkem 144 jizev. Když se dostala se do Itálie poznala po „děsivých pánech“ „pána“zcela odlišného,– Pána, který je nade všemi Pány, Pán všech pánů, a že tento Pán je dobrý, zosobněná dobrota. Dosud znala jen pány, kteří ji bili a opovrhovali jí, v nejlepším případě ji pokládali za neužitečnou otrokyni. Tento Pán jí však neopovrhuje, on ji stvořil, on ji miluje, on se pro ni také nechal bičovat a nyní ji očekává po pravici Boha, Otce všemohoucího. Nyní měla naději! Přijala křest, biřmování a 1. sv. přijímání, složila řeholní sliby, jako řeholní sestra konala různé práce v sakristii a na vrátnici, a na svých cestách po Itálii se snažila podněcovat k misiím, aby osvobození, kterého se jí dostalo skrze setkání s Kristem, se dostalo také druhým, co největšímu počtu dalších osob.

Láska je obětavá, praví apoštol. Láska je božská ctnost, kterou milujeme Boha nade všechno pro něho samého a svého bližního jako sebe samého z lásky k Bohu. Láska je nejvyšší ze ctností, protože nás s Bohem nejhlouběji sjednocuje. Pán Ježíš praví: „zůstaňte v mé lásce. Zachováte-li moje přikázání, zůstanete v mé lásce“. Svatý Augustin napsal: „Dovršením všech našich děl je láska. To je náš cíl; kvůli němu běžíme o závod k této metě; až tam dorazíme, najdeme tam odpočinutí“.

Včera jsme slavili památku Sv Terezie od Ježíše, učitelky církve. Připomeňme si proto na závěr její slova: „Doufej, má duše, doufej. Neznáš dne, ani hodiny. Pozorně bdi, všechno pomíjí v jediném závanu, ačkoliv tvá netrpělivost může učinit nejistým, co je jisté, a dlouhým i velmi krátký čas. Pomysli na to, že čím více budeš bojovat, tím více zakusíš lásky, kterou máš ke svému Bohu, a tím více se jednou budeš z Něho těšit ve štěstí, které nikdy nebude mít konce“.