Činnosti rozumnosti

Rozumnost se rozvíjí ve třech stupních - consilium - rada, electio - volba, imperium - příkaz.

a/consilium - rada - spočívá v uvažování, v rozvaze  o vhodnosti či nevhodnosti vzhledem k cíli. Člověk koná vnitřní poradu. Při ní se nejdříve rozpomíná na minulé, obdobné situace. Rozumný člověk čerpá ze zkušeností minulosti, nerozumný člověk opakuje stále stejnou chybu.. Tento druh nerozumnosti, totiž opomíjení zkušeností z minulosti bývá častou příčinou takzv. habituálních hříchů. Zde se uplatňuje paměť /memoria/. Mravní paměť je velmi potřebná a důležitá. Spočívá v tom, že člověk zkušenosti, které mají mravní relevanci registruje a v paměti uchovává. Dítě nesáhne podruhé na rozžhavená kamna, protože si pamatuje, že se spálilo, a tuto zkušenost si pamatuje. Rozumný člověk si pamatuje ve které situaci se mravně „spálil„ a již se jí vyhýbá. Paměť sama o sobě však nestačí. Situace se neustále mění a nastávají situace nové. Je proto třeba také hodnotit specifika nové situace - vidět všechny okolnosti, alternativy, možný budoucí dopad různých řešení. Je třeba dívat se okolo sebe - obzírat - o b e z ř e t n o st. Ve zvlášť komplikovaných situacích je třeba hledat poučení u zkušenějších a znalých. Rozumný člověk rozumně hodnotí své schopnosti, ví na co stačí sám, na co nestačí, u koho má hledat poučení, kdo je důvěryhodným rádcem. Nerozumný bud´ se radu vůbec nestará, nebo ji hledá u nekompetentních rádců.

Ve fázi rady člověk vzpomíná, uvažuje, hodnotí všechny okolnosti, předvídá budoucí následky. Dvakrát měř, jednou řež.

b/ electio - volba. Po vnitřní poradě si člověk většinou uvědomil, že je k dispozici celá řada možností. Tyto člověk nyní hodnotí. Koná nad nimi sám v sobě soud - iudicium. Při tomto soudu postupuje dvojím způsobem: porovnává  vhodnost prostředků vzhledem k cíli a jejich shodnost s mravním zákonem. Zjišťuje který prostředek je vzhledem k cíli nejadekvátnější a zda je mravně správný. Zde přichází ke slovu svědomí, a to svědomí předcházející - conscientia antecedens.

c/ imperium - příkaz. Sebelepší úvaha k ničemu nevede, jestliže nevyústí v rozhodnutí. Stává se že i rozumnému skutek utek, protože mu schází důslednost v provedení, pevnost v příkazu, rozhodnost. Vlastním úkonem rozumnosti, kterým vrcholí předchozí činnost je přikazovat. Ve splnění příkazu je nezbytná pečlivost a důslednost.