Pondělí velikonoční, cyklus B

Pondělí velikonoční, cyklus B

V dnešním evangeliu máme před očima světlý i tmavý obraz – vidíme ženy, které se Ježíši klaní a vyznávají jej jako vzkříšeného Pána, a na druhé straně vidíme velekněze a starší, kteří Ježíše nepřijímají a vojáky, kteří se nechají podplatit, aby vydali falešné svědectví. Máme před sebou obraz víry a nevěry.

Prvními svědky Kristova Zmrtvýchvstání mohli být vojáci. Byli to římští vojáci, někteří z nich byli možná i mezi těmi, kteří Krista mučili a křižovali. Nyní dostali příkaz Jeho hrob střežit. Prý aby učedníci neukradli Jeho mrtvé Tělo. Ustrašení učedníci měli opravdu jiné starosti. Kristovi nepřátelé měli strach  i z mrtvého Ježíše. Podvědomý strach působený pocitem viny. Strach  vyplývající z špatného svědomí. Ti vojáci, byli to pravděpodobně trestanci, za trest se dostali do židovské provincie, byli drsní mužové. Když anděl odvalil kámen od hrobu, ze kterého předtím Ježíš vstal, upadli do mdlob. Zděšení utíkali pryč. Kam? K Pilátovi – oznámit velitelovi, že utekli ze služby? To by se jim nevyplatilo, to by mohl být jejich konec! Kam tedy? Za těmi, kteří jim to všechno nadrobili – za kněžími a staršími. Oni ať jejich problém vyřeší.

Těm vojákům se vlastně dostalo velké milosti. Byli prvními svědky Kristova Vzkříšení, ano, byli první svědky největší události v dějinách lidstva. Druzí, kterým byla nabídnuta tato milost, byli Kristovi nepřátelé – velekněží a starší. Čekali bychom, že tito lidé se aspoň zamyslí: „koho jsme to vlastně nechali ukřižovat? Nebyl to přece jen Mesiáš?“Ne. To by znamenalo uznat svou vinu. To by znamenalo radikálně změnit své smýšlení. A to oni nechtěli. A tak raději vymysleli lež – zatímco vojáci spali, přišli učedníci, odvalili kámen a odnesli Ježíšovo tělo. Lež hloupá a průhledná. Sv Augustin se tomu směje: „vy židé se dovoláváte spících svědků“! A vskutku – jestliže spali, jak mohli vědět, kdo tělo odnesl, a jak mohli tak tvrdě spát, že je ani manipulace s velkým kamenem neprobudila?

A vojáci? Ti vzali peníze a udělali jak byli navedeni. A měli vyřešeny dva problémy – beztrestnost před Pilátem a hromadu peněz. Obě tyto skupiny – vojáci a starší - odmítli milost. Odmítli Boží šanci odpuštění a obrácení, která jim byla tak velkoryse nabízena.

Proč člověk odmítá milost? Protože ji nechce. Podstata nevěry tkví ve vůli. Člověk věřit nechce, protože nechce vyvodit pro svůj život důsledky, které přijetí víry sebou nese. Protože nevěřit je svým způsobem pohodlné. Protože člověk nechce změnit své smýšlení.

A co ostatní židé? Evangelista Matouš jejich postoj vyjadřuje slovy: „a tento výklad je rozšířen mezi židy až dodneška“. Ne, nesmíme se domnívat, že většina židovského národa schvalovala Ježíšovo Ukřižování. Vždyť to byl velký zástup, který ho vítal o Květné neděli! Pro ně, pro ty poctivé lidi, byl Velký pátek velkou katastrofou, kdy se zhroutily jejich naděje, jejich naděje ve vysvobození z římské nadvlády, které vkládali v Ježíše jakožto Mesiáše. Myšlenka, že Ježíš bude politickým Mesiášem v nich byla tak hluboce zakotvená, že se nedokázali nad ni povznést a přijmout Krista jako Vykupitele z hříchu a smrti. Nedokázali se z víry čistě lidské povznést k víře skutečně božské a k pravdě skutečně velikonoční. Proto zůstali ve své nevěře a akceptovali „výklad, který je rozšířen mezi židy až dodneška“.

A jak to vypadá s naši vírou? Jeden z našich současníků zapsal tuto úvahu: „zvykl jsem si už na tvé Ukřižování, na Tvé Zmrtvýchvstání Pane, jako by to byla samozřejmost. Můj byt je ozdoben uměleckým křížem, ale pohled na tento mučednický nástroj mně už nezneklidňuje, zvykl jsem si na něj. Když se někdo ujme opuštěného pejska, jsem dojat a tleskám mu. Že se tebe nikdo nezastal, když tě bičovali, na to jsem si zvykl. Že ty ses pro mne nechal políčkovat, bičovat, trním korunovat, zabít, na tu představu jsem si zvykl. Že jsi tak miloval svět i mně, na tu představu jsem si zvykl. Jsem věřící křesťan, ale bezkrevný a neživý“.

Neměli bychom toto přiznání podepsat i my? Není naše křesťanství bezkrevné a neživé? Není nakonec jen pouhým zvykem? Všedním zvykem? Jeden světec, myslím že to byl Tomáš Morus, se modlil: „jen zevšednět mi nedej, Pane“. To je myslím si, jeden z „úkolů“ velikonoc – vytrhnout nás z naši všednosti a zvykovosti a dát nám opět nově prožít velikost naší víry ve spásu a ve Vykoupení.

Teolog Karl Rahner přirovnal víru k zapálené šňůře doutnáku: „když se doutnák zapálí, vidíme jiskření, jak oheň prostupuje šňůrou, cíl toho ohně však nevidíme. Stejně tak vidíme jak víra v Ježíše Krista Zmrtvýchvstalého postupuje od člověka k člověku, od úst k ústům, ale cíl, ke kterému ta víra jde, živého Krista, toho dosud nevidíme.“   

Kéž bychom aspoň viděli to jiskření, jak se víra šíří od člověka k člověku, od úst k ústům! Spíše je tomu naopak – víra se ani v rodinách nešíří z jedné generace na druhou!

Čím to je? Něco jakoby svazovalo ústa nás křesťanů, že se stydíme o své víře mluvit. Vydávat o ní svědectví před svými nejbližšími. Že se stydíme odpovědět na ty němé pohledy druhých lidí, které se nás ptají po naší víře – totiž po tom, co víra znamená v našem životě, čím náš život povznáší, zkvalitňuje, čím mu dává obsah a náplň.

„Toho Ježíše Bůh vzkřísil a my všichni jsme toho svědky“ slyšeli jsme v dnešním čtení z úst apoštol Petra v Den Letnic. Tak se šířila víra od člověka k člověku, od úst k ústům – „my všichni jsme toho svědky“. Ti, kteří víru přijali, stali se svědky dalším. Od generace ke generaci. Dnes jsem řada na nás! Převzali jsme štafetu víry. Jak ji předáme?