Mezidobí 21.neděle (cyklus C)
Setkáváme se s lidmi, kterým jde především o to, aby jejich dítě bylo pokřtěno, nebo aby přijalo 1. sv přijímání, avšak o jeho další náboženský život nemají žádný zájem. To jsou projevy náboženského formalismu, který však po duchovní stránce nemá žádnou cenu, a je jenom ke škodě. Často tomu napomáhají babičky a dědečkové, kteří nutí rodiče, aby svoje děti dali pokřtít, aniž by však bylo zajištěno jejich náboženské vedení. Takoví se však velmi mýlí. Kodex církevního práva mluví jasně v kán. 868, § 2 : „aby dítě bylo dovoleně pokřtěno, je třeba, aby byla opodstatněná naděje, že dítě bude vychováno v katolickém náboženství, jestliže tato zcela chybí, odloží se křest podle předpisů partikulárního práva“. Partikulární právo promulgované v naší diecési stanoví, že řádným udělovatelem křtu, 1. sv. přijímání je místní farář, v jehož kompetenci je příprava rodičů na křest, dítěte na 1. sv přijímání, má-li tyto svátosti udělit někdo jiný, vyžaduje se písemné povolení místního faráře. V naší diecési byl postižen kanonickým trestem kněz, který křtil bez povolení faráře farnosti rodičů. Kněz je povinen připravit rodiče na křest dítěte, pokud jsou rodiče ve víře nepoučení, nemají uzavřený církev sňatek, je třeba nejméně dvouměsíční příprava na křest. Důležitý úkol připadá také kmotrům, kteří se mají zodpovědně podílet na náboženské výchově: kmotr proto musí být praktikující katolík, který již přijal svátost biřmování, pokud žije v manželství, tak v manželství církevně uzavřeném.
V mnohých dnešních rodinách tyto předpoklady nejsou splněny. Rodiče nejsou ve víře vyučeni, sami nepraktikují náboženský život, v celé rodině není nikdo, kdo by plnil požadavky kladené na kmotra. Ale snaží se za každou cenu se nějak protlačit ke křtu. „Hlavně aby byl pokřtěný“, říkají babičky nebo dědečkové. „Pak už“ – a mávnou rukou „ať si dělají, co chtějí“. Je to bláhový postoj. Stejně bláhové je posílat k 1. sv přijímání dítě, které se bohoslužeb neúčastní a po sv přijímání odpadne úplně.
Co je příčinou takových bláhových postojů? Je to snad názor, že když člověk jednou přijal křest, nebo dokonce byl u 1. sv. přijímání, že má království nebeské již zajištěné? Že tento názor je naprosto scestný, nám potvrzuje dnešní evangelium. Na otázku, zda bude málo těch, co budou spaseni, Pán odmítá poskytnout jednoznačnou odpověď, ale říká: „usilujte o to, abyste vešli těsnými dveřmi“. A připojuje varování, že bude mnoho těch, kteří budou stát před těmi dveřmi do nebeského království, a budou se sebevědomě dovolávat „své známosti“ s Pánem – tedy budou se odvolávat na to, že přece byli pokřtěni, že byli u 1. sv přijímání, že 3x za rok byli v kostele, že to či ono, že přece byli „taky katolíky“ – a Pán jim řekne, těm „taky katolíkům“, „nevím odkud jste, neznám vás“. A pošle je tam, kde bude pláč a skřípění zubů. Koho pošle na místo muk? Snad pohany, židy, muslimy – o těch není řeč – pošle tam odpadlé křesťany.
Kolik bude těch, kteří budou spaseni – chtějí vědět zvědaví učedníci. Ale jejich zvědavost nebude ukojena. Pán neprozradí, ani v absolutních číslech, ani v procentech, jaký bude poměr mezi počtem spasených a zavržených. Je to tajemství, a zůstane to tajemstvím, tajemstvím, o které se jen může tříštit lidská zvědavost. Prozrazuje nám pouze dvě věci – že dojít spásy člověka něco stojí, nějakou tu námahu, nějaký ten sebezápor. To nám prozrazuje podobenství o těsných dveřích, o úzké a strmé cestě. A pak nám ještě prozrazuje, že se nelze spoléhat na to, že člověk nějakým vnějším způsobem, formálně patří k církvi. Že se dokonce nelze spoléhat ani na křest. Je tedy křest zbytečný? Vůbec ne. Křest je tou nejdůležitější svátostí, bez které nelze přijímat další svátosti. Křest nám uděluje Boží život v duši. Tento život však musí růst. A tuto ušlechtilou rostlinu Božího života v duši může člověk také zmařit. Ano, člověk vše, co mu dal křest, může v duši zničit těžkým hříchem. Jedním, jediným těžkým hříchem. A přece ne vše, i v duši člověka po těžkém hříchu, zůstává nezrušitelné znamení křtu, nezrušitelná dispozice, že se člověk může vrátit k Bohu, od kterého se hříchem odloučil. Ten křest, to znamení křtu, jakoby v duši čeká, čeká na obnovení Božího života. Jestliže se však člověk neobrátí, nenapraví se, zůstávají spásonosné účinky křtu zmařeny a člověk je v situaci toho, kdo uslyší slova „nevím odkud jste, neznám vás“.
Největší bolestí církve není pronásledování ze strany světa, ale je to množství pokřtěných „pohanů“, kteří svými skutky svou příslušnost k církvi popírají. Pokřtění „pohané“, neboli „papíroví, či matrikoví katolíci“. To je ta bolest. Když přijdou na faru lidé, s tím „že by tady někde mělo být potvrzení o tom, že jsem byl pokřtěn,“ třeba při příležitosti svatby, si vzpomenou, že kdysi snad byli pokřtěni, že k něčemu náležejí, a že teď by se to třeba mohli hodit!!
To, že někdo je pouze „papírovým katolíkem“ má celou řadu příčin. Nejčastější příčinou jsou sami rodiče. Dali své dítě pokřtít, v kostele slíbili, že dítě vychovají ve víře v Pána Ježíše – a potom svůj slib nesplnili. A potom, až se dítě stalo školákem, klidně na začátku roku přihlášku do náboženství proškrtli nebo hodili do koše. Nad takovým přístupem zůstává rozum stát! Na Pána Boha si dovolují, co by si na žádného člověka nedovolili!! A pak jako by se nic nedělo, jsou ochotni žádat o křest dalšího dítěte, a jsou ochotni znovu slibovat, že …. S vědomím, že to opět nesplní. Vždyť je to jen formalita!! A pak jsou dotčení, když jim kněz na takovou formalitu nepřistoupí.
V mnoha případech, se však rodiče snažili svým dětem zprostředkovat náboženskou výchovu, avšak přesto u nich došlo k vnitřnímu odpadu od víry. I zde mohla hrát svou roli nedůslednost ve výchově. Často rodiče nejsou schopni dítěti zvěstovat evangelium v jeho plnosti. Uzavírají kompromisy se světem, takového typu „teď do kostela nejdeme, stavíme“ a signalizují tím, že zásady víry zas až tak moc vážně se taky brát nemusí. Pak se nemohou divit, že mladí se od víry odvrátí úplně.
Křesťan se v dnešním světě potýká s jevem tzv. sekularizace. Dnešní svět není křesťanský. Sekularismus nespočívá v tom, že by byl vždy ateistický, že by Boha popíral úplně, nýbrž spočívá v tom, že hodnoty křesťanství, křesťanské morálky, zvláště v oblasti týkající se manželství zcela ignoruje. Nepopírá sice Boha, ale popírá Jeho přikázání. Takový člověk se možná umí ještě i pokřižovat, ale už ho vůbec ani nenapadne, aby reflektoval, jak se Bůh vyjadřuje k té, či oné zásadní oblasti života, třeba přikázáním Nesesmilníš, nepožádáš manželky bližního, pomni, abys den sváteční světil, apod. Pak se můžeme ptát, co je horší, když někdo Boha vůbec nezná – to je nevěra, ateismus, nebo když někdo Boha, o němž ví, ignoruje. A pak se nesmí divit´, až bude stát před bránou do života, a bude se ohánět tím, že o vánocích a o pouti zašel do kostela, že uslyší slova „nevím odkud jste, neznám vás“.
Dveře do věčného života jsou těsné, a být křesťanem v dnešním sekularizovaném světě není snadné. Prosme Pána, aby nám dal svou milost, abychom byli schopni vejít těsnou branou. Amen