5. neděle postní, cyklus B

5. neděle postní, cyklus B

Hospodin praví v prvním čtení ústy proroka Jeremiáše: „vložím svůj zákon do jejich nitra, napíšu jim ho do srdce, budu jim Bohem, a oni budou mým lidem“. Hospodin hovoří o Zákonu v lidském srdci – ten zákon, který máme v srdci nazýváme svědomím.

O svědomí praví církev na druhém vatikánském koncilu: „v hlubinách svědomí odkrývá člověk zákon, který si sám neukládá, ale který musí poslouchat. Jeho hlas ho stále vybízí, aby miloval a konal dobro a vyhýbal se zlu, a když je třeba, promlouvá k sluchu jeho srdce“.

Zákon, který si člověk sám neukládá, ale který musí poslouchat! Filosofové, tento zákon také nazývají Kategorický imperativ. Zákon, před kterým se člověk musí sklonit, který člověk nesmí a ani nemůže měnit. Nesmí jej měnit – protože, to znamená utrhnout si ovoce ze stromu zapovězeného. A ani ho nemůže měnit. Lidé se domnívají, že mohou mravní zákon měnit – ale to je omyl – mohou jej přestupovat, mohou jej ignorovat – to všechno mohou, mohou prohlašovat, že „to už dneska není moderní“ – ale nemohou ho změnit, nemohou způsobit, že ten zákon přestane platit, že na základě toho zákon nebudou jejich činy souzeny a hodnoceny.

„Vložím svůj zákon do jejich nitra, napíšu jim ho do srdce“. Církev učí: „svědomí je nejtajnější střed a svatyně člověka; v ní je člověk sám s Bohem, jehož hlas mu zaznívá v nitru, neboť člověk má ve svém srdci zákon vepsaný Bohem“.

Svědomí – tam je člověk sám s Bohem. Svědomí má dvojí funkci – ukládá a soudí. Než člověk začne jednat, svědomí ukládá – ukládá mu dobro, které má konat, ukládá mu, kterému zlu se má vyhýbat, čeho se má varovat. Ukládá kategoricky – toto máš udělat, toto nesmíš. Tím se však funkce svědomí nevyčerpává – někdy svědomí doporučuje, někdy vybízí, ale nezavazuje – jít v neděli na mši sv nám křesťanské svědomí ukládá, jít v doporučený svátek, nebo ve všední den nám doporučuje. Podobně je tomu v rodinném životě – postarat se o staršího člověka v nemoci nám svědomí nařizuje, ukládá nám to jako povinnost, ale navštívit ho, třeba denně nebo aspoň týdně nám naléhavě doporučuje. Člověk, který naslouchá svému svědomí, jen když zakazuje nebo přikazuje, ale neslyší jeho hlas, když doporučuje, ten ochuzuje sebe sama, jeho život v oblasti mravního pokroku stagnuje, neroste, a kdo stagnuje, ten nakonec i zakrní.

Svědomí také soudí. Po vykonaném skutku se ozývá soud svědomí – je to hlas, který buďto chválí, nebo vyčítá. Svědomí je soudcem, kterému člověk neunikne. Člověk se snaží hlas svého svědomí otupit, nebo přehlušit.

Svědomí! Proč se lidé tak málo řídí svým svědomím? Častým důvodem je zaviněná nepozornost vůči svědomí. Svědomí totiž je Boží posel, který k nám mluví zastřeně – jeho hlas je tichý, nevnucuje se. Podobá se často hlasu staré matky, která napomíná svého již dospělého syna nebo dceru. Nekřičí, neláteří – ale přesto varuje, upozorňuje. Ale mladý člověk nechce slyšet, tváři sem jakoby nic neslyšel, nebo úmyslně neslyší. K tomu, aby člověk slyšel hlas svého svědomí, je zapotřebí určité usebranosti. A právě dnešní doba brání usebranosti. A usebranosti je svrchovaně potřeba ke dvěma věcem: k modlitbě a k naslouchání hlasu svědomí. Sv Augustin proto napomíná: „vrať se ke svému svědomí a ptej se ho…Bratři, ponořte se do sebe a ve všem, co děláte, upírejte svůj pohled na svědka, na Boha“. Člověk rozptýlený, neusebraný, který nenavštěvuje své nitro, žije ve vážném nebezpečí, že ztratí sebe sama, že úplně ohluchne vůči svému svědomí.

 Anebo proč se lidé vymlouvají na své svědomí? Jak často se stane, že člověk, který jedná špatně, tvrdí, že mu svědomí nic nevyčítá? Nelze se divit tomu, že člověk, který si zvykl jednat určitým způsobem špatně, si nakonec namlouvá, že je to dobré, a sám sobě tvrdí, že jedná ve shodě se svědomím. Ve skutečnosti však nejedná ve shodě se svědomím, ale ve shodě se svou svévolí, podle hesla „přání je otcem myšlenky“.

Jak rozpoznáme pravé čili skutečné svědomí od nepravého, od svévole? Pravé svědomí bývá spíše přísné. Máme-li v sobě hlas, který nám velkoryse všechno dovoluje a tvrdí nám, že on je svědomí, ptejme se ho „jsi opravdu svědomí? Nejsi spíš ďábel převlečený za anděla světla?“ Prověřme tento hlas – porovnejme to, co říká s učením evangelia, s učením církve. Pak poznáme, zda se skutečně jedná o svědomí, či ne.

Pravé svědomí nás volá k odpovědnosti. V tom je jeho velikost a také dobrota. Svědomí, to je přísná dobrotivost, za kterou bychom měli být vděční. Někdy nás to svědomí subjektivně otravuje, znepokojuje, rádi bychom je ze sebe setřásli. Ale tím, že nás svědomí volá k odpovědnosti, nám poskytuje opět šanci. I když nám trpce vyčítá naši vinu, skutečné svědomí nás nedohání k zoufalství, i kdyby ta vina byla sebevětší. Když nás někdo dohání k zoufalství, není to svědomí, ale ďábel, duch zla. Jidáše ve skutečnosti k sebevraždě nedohnalo svědomí, ale zlý duch, který mu uzavřel cestu k milosrdenství Božímu.  Svědomí, i když vyčítá, volá k pokání, volá člověka, aby na sebe vzal následky svého jednání, odčinil je, stál za tím, co způsobil a snažil se o nápravu, o narovnání. Výrok soudu svědomí je také výrokem naděje, příslibem milosrdenství a odpuštění. Apoštol Jan proto praví: „podle toho poznáme, že jsme z pravdy, a to uklidní před ním naše svědomí, když by nám něco vyčítalo, neboť Bůh ví všechno dokonaleji a lépe než naše svědomí“: