Masturbace
Používáme přesnějšího termínu masturbace / etymol. manu turbatio, tedy dráždění rukou, nebo podle jiného výkladu mas turbatio - dráždění mužského údu/.nebo také ipsace / od výrazu ipse - sám/ na rozdíl od méně výstižných výrazů, např. onanie - tj. vypuštění semene mimo vagínu /viz Onan Gen 38/, nebo poluce, výraz který vyjadřuje pouze fyziologický úkon výronu semene. Další používané výrazy jsou autoerotika, sebeukájení, samohana apod. Masturbace se definuje: dokonaná nebo nedokonaná snaha dosáhnout pohlavního ukojení mimo soulož. Může být pouhou ipsací - jestliže ji dotyčný koná sám, může se však jednat také o vzájemnou hetero- nebo homo- sexuální masturbaci.
V minulosti se často přehánělo v líčení hrozivých zdravotních následků masturbace. Touto cestou by se však rozumná výchova neměla ubírat. Je totiž nesprávné od mravně závadného jednání odvracet mladého člověka jinými než etickými motivy. Snaha vypomoci si jinou argumentací než etickou /masturbace škodí zdraví, člověk se později stane impotentním, dojde k měknutí míchy, apod. / vyjadřuje nedůvěru vůči etickým důvodům jako takovým: oslovený člověk je vlastně degradován, říká se mu: nejsi přístupný pro etickou argumentaci, proto se musím snažit tě od nesprávného jednání odstrašit argumenty jiného druhu. Je však třeba upozornit na mravní a psychická nebezpečí masturbace: na možnost zafixování se na autoerotiku, což může vést k celkovému individualistickému a egoistickému životnímu zaměření, ustrnutí na infantilním vývojovém stupni; snadnost masturbace může vést k závislosti, k návyku, může se stát se stát destruktivním zlozvykem, který soustřeďuje veškerou pozornost na genitální oblast, jedinec takto zatížený bude i v manželství vyhledávat pouze genitální ukojení bez ohledu na osobní vztah. Masturbace jakožto zlozvyk je vstupní drogou k hédonismu, sexuální promiskuitě nebo i homosexualitě.
Instrukce Persona humana praví k problému masturbace : „jak učitelský úřad církve, v linii stálé tradice tak i mravní smysl věřících bez váhání tvrdily, že sebeukájení je skutek vnitřně a těžce nezřízený... vědomé užívání pohlavních schopností z jakýchkoliv důvodů mimo normálních manželských vztahů podstatně odporuje jejich účelu /zaměření/... pohlavní vztah požadovaný mravním řádem, totiž takový, který v souvislosti pravé lásky uskutečňuje plný smysl vzájemného sebedarování a lidského plození„ /PH 9, KKC 2352/. Názory psychologů a sexuologů, kteří v masturbaci spatřují jev, který obecně patří k dozrávání sexuality jsou v rozporu s učením církve. Hlavní důvod mravní závadnosti masturbace spočívá ve vyhledávání pohlavní rozkoše „mimo pohlavní vztah požadovaný mravním řádem, totiž takový, který v souvislosti pravé lásky uskutečňuje plný smysl vzájemného sebedarování a lidského plození„ /KKC 2352/.
„Hojný výskyt masturbace především v období dospívání je třeba vidět v souvislosti s vrozenou lidskou slabostí, která má svůj původ v prvotním hříchu, mimo to také ve ztrátě smyslu pro Boha, zkaženosti mravů, v komercializaci neřesti, bezuzdnosti v médiích, ve ztrátě studu. Nezralost mládí, defekty psychické vyrovnanosti, započatý návyk mohou mít takový vliv na lidské jednání, že dochází k umenšení dobrovolnosti a některých případech se nejedná o těžký hřích. Obecně však nelze předpokládat absenci odpovědnosti, připouštět obecně takovou absenci, by vedlo k neuznání mravní schopnosti člověka, k antropologickému omylu. Pastoračně spravedlivý úsudek bude v jednotlivém případě přihlížet k obecnému a obvyklému způsobu jednání dotyčného, zda používá vhodných prostředků v boji o čistotu.
Méně horliví křesťané podceňují závažnost hříchů proti čistotě tvrzením, že těžký hřích spočívá až ve formálním odmítnutí Boha a lásky k bližnímu, nikoliv však v oblasti „periferních„ úkonů, v sexuální oblasti sotva dochází ke změně základního rozhodnutí. Podle učení církve smrtelný hřích nespočívá pouze ve formálním odmítnutí přikázání lásky, ale spočívá i v takovém rozporu s pravou láskou, které se vyjadřuje každým přestoupením zákona v závažné věci. Takovou závažnou záležitostí je oblast sexuality, proto každé dobrovolné a přímé porušení zákona v této oblasti je objektivně závažným proviněním. /PH 9/.
Pokud se problém masturbace vyskytuje i u dospělých osob má bud´ přechodný ráz nebo hlubší psychické příčiny v podobě nevyřešených emociálních problémů. „Smutek je zdrojem pokušení„ tvrdili již dávní učitelé duchovního života. Dalším zdrojem masturbace u dospělých osob bývá zafixovanost na autoerotiku. Většinou se problém masturbace vyřeší spořádaným manželským životem, u někoho však zůstává celoživotním břemenem.
Podle odpovědi Sv. Officia z 24. července 1929 není dovoleno použít masturbace ani k diagnostickým účelům /DS 3684/. Tímto zákazem je podtržena skutečnost, že masturbace je úkon vnitřně nezřízený /intrinsece malum/, který není dovolen ani z dobrých pohnutek. Nelze konat zlo pro dobrý účel. V této souvislosti je třeba se zmínit i o zákazu homologního vstřikování semene, které rozděluje oba významy manželského aktu, totiž význam plodivý a spojivý. „Masturbace, kterou semeno při tomto postupu normálně získává, je pak dalším znakem tohoto záměrného plození, zůstává úkonem, zbaveným svého významu spojovat, tj. chybí tu morálně vyžadovaný pohlavní styk takový, jímž se uskutečňuje ve spojitosti s opravdovou láskou plný smysl vzájemného darování se lidského plození.„ /DV II, 6/.
Zákaz masturbace i v oblasti klinické naráží u dnešního člověka na hluboké nepochopení. Je však třeba i v této skutečnosti spatřovat postoj církve, která odmítá v sexualitě a jejích funkcích spatřovat pouhou biologickou, nebo technickou záležitost, která je člověku k dispozici podle jeho libovůle; sexualita je vždy i záležitost etická, nelze ji oddělovat od jejího hlubšího smyslu, který nachází pouze v manželství, a v přirozeném manželském styku.