Povinnost každoroční zpovědi a přijímání
Svátost smíření je pro všechny, kteří se dopustili těžkého hříchu potřebná necessitate medii in re, saltem in voto – je nezbytná nutnosti prostředku, a to bud´ její skutečné přijetí nebo účinná touha ji přijmout. „Kdo si je vědom těžkého hřích, neslouží mši ani nepřijímá tělo Páně bez předchozího přijetí svátosti smíření, kromě případu, kdy má vážný důvod a chybí příležitost ke svátosti smíření; v tom případě si musí uvědomit, že je povinen vzbudit úkon dokonalé lítosti., který zahrnuje předsevzetí co nejdříve přijmout svátost smíření.„ /kán.916/.
Každoroční sv. zpověď byla přikázána na 4. lateránském sněmu r. 1215 a později na koncilu tridentském. Kán. 989 stanoví: „každý věřící, jakmile dospěl do věku užívání rozumu, je povinen alespoň jednou za rok upřímně vyznat své těžké hříchy.„.Kán. 991: „každému křesťanovi je ponecháno na vůli, kterému zákonně ustanovenému zpovědníkovi, i jiného obřadu, chce vyznat své hříchy.„ Touto povinností je křesťan vázán jestliže se dopustili těžkého hříchu, a plní ji vyznáním hříchů – kdo z jakéhokoliv důvodu přijal platné svátostné rozhřešení bez osobního vyznání /v nebezpečí smrti, při společném přijetí svátosti smíření za mimořádných okolností apod./ je povinen se během jednoho roku dodatečně se z těchto hříchů vyznat – podrobit je tzv. přímé moci klíčů.
„Jednotlivé a úplné vyznání a rozřešení tvoří jediný a řádný způsob, kterým se s Bohem a církví smiřuje křesťan, který je si vědom těžkého hříchu; pouze fyzická a mravní nemožnost omlouvá od tohoto vyznání; v tom případě lze dosáhnout smíření i jiným způsobem„ /kan 960/
„Rozřešení více kajícníků najednou bez předchozího jednotlivého vyznání, formou společného rozhřešení, je možno udělit:
1/ jestliže hrozí nebezpečí smrti a čas nestačí knězi nebo kněžím, aby vyslechli zpověď jednotlivých kajícníků
2/ jestliže nastala závažná nutnost, totiž tehdy, kdy pro velký nával kajícníků není dostatek zpovědníků, aby mohli řádně a v náležitém čase vyslechnout vyznání jednotlivců, takže by kajícníci bez vlastní viny byli nuceni dlouho být bez svátostné milosti nebo svatého přijímání; za dostatečnou nutnost se však nepovažuje situace, kdy nemohou být k dispozici zpovědníci pouze z důvodu velkého návalu kajícníků, jaký může být o veliké slavnosti nebo pouti„/kan 961§1/.
„Rozhodnout, zda jsou dány podmínky podle normy § 1 ost. 2 požadované, přísluší diecéznímu biskupovi; ten může určit případy této nutnosti za použití kritérií, na nichž se shodli členové biskupské konference„/kán. 961,§2/.
„aby křesťan mohl platně užít svátostného rozhřešení uděleného více kajícníkům, vyžaduje se nejen, aby byl vhodně připraven, ale aby si zároveň předsevzal, že jednotlivě vyzná v přikázané době těžké hříchy, které nyní nemůže takto vyznat„(kán.962§2/.
„Při zachování povinnosti podle kán. 989 přistoupí ten, komu byly společným rozhřešením odpuštěny těžké hříchy, při nejbližší příležitosti k jednotlivému vyznání hříchů, a to předtím než přijme další společné rozhřešení, pokud tomu nebrání vážný důvod.„/kán. 963/.
Povinnost přijímat eucharistii je též nutná ke spáse necessitate medii in re, saltem in voto /Jan 6,53 -.54/. Přijímat jednou za rok bylo stanoveno na 4. lateránském koncilu 1215, potvrzeno tridentským koncilem. Kán. 920 praví: „§1 Každý věřící je po svém prvním svatém přijímání povinen alespoň jednou za rok přistoupit ke svatému přijímání. §2. Toto přikázání je povinen splnit v době velikonoční, pokud je ze spravedlivého důvodu nesplní v jinou dobu během roku.„ Zákon zavazuje sub gravi, všechny, kteří již byli u 1. svatého přijímání.
Kán 921: §1. Křesťané, kteří jsou z jakéhokoliv důvodu v nebezpečí smrti, mají přijmout zvláštní svaté přijímání pro nebezpečí smrti.
§2. I když týž den přistoupili k svatému přijímání, velmi se doporučuje, aby v nebezpečí smrti znovu přijímali.
§3. Pokud trvá nebezpečí smrti, doporučuje se, aby se jim svaté přijímání podalo vícekrát, ale ne v jednom dni.„
Kán. 922 upozorňuje na neodkladnost viatika a potřebu dbát, aby nemocní přijímali, dokud jsou při plném vědomí.