Princip graduality

„Jako matka stojí církev po boku mnoha manželským dvojicím, které mají těžkosti v tomto důležitém bodě mravního života. velmi dobře zná jejich postavení, které je často tíživé a mnohdy skutečnou trýzní, vzhledem k mnohonásobným těžkostem osobním a společenským. Ví, že mnoho manželských dvojic nemá zde obtíže pouze v konání, nýbrž přímo v chápání hodnot, o které jde u této mravní normy.

Jenže tatáž církev je současně učitelkou i matkou. Proto nikdy nepřestává vyzývat a povzbuzovat k řešení případných manželských obtíží, přičemž nikdy nefalšuje a nepřekrucuje pravdu. Je totiž přesvědčena, že mezi Božími zákony, podle kterých se předává život, a povinností pěstovat ryzí manželskou lásku nemůže být žádný skutečný rozpor. Proto musí být konkrétní pastorační vedení v církvi vždy spojeno s její naukou a nikdy se nesmí od ní oddělovat. Proto opakuji se stejným přesvědčením slova svého předchůdce: „V žádném bodě neslevit z Kristova učení spásy, to je vynikající způsob lásky k duším.„/FC 33/.

„Také manželé jsou ve svém mravním životě povoláni na neustálou cestu růstu. Vede je upřímná, hledající touha stále lépe poznávat hodnoty, chráněné a rozvíjené Božím zákonem, i čestná a pohotová vůle uskutečňovat tyto hodnoty při svých konkrétních rozhodnutích. Přece však nemohou pokládat zákon za pouhý ideál, kterého se má dosáhnout jednou v budoucnosti, byl musí ho pokládat za Kristův příkaz a snažit se ze všech sil překonávat těžkosti. Proto se nemůže takzvaný „postupný vývoj„ neboli  „postupná cesta„ chápat jako „odstupňování zákona„, jako kdyby byly v Božím zákoně různé stupně a druhy přikázání, rozdílné podle lidí a situací. Všichni manželé jsou podle Božího plánu povoláni ke svatosti v manželství a toto vznešené povolání se uskutečňuje v té míře, v jaké je lidská osoba schopna odpovídat na Boží přikázání a důvěřuje s jasnou myslí v Boží milost a v oporu vlastní vůle. Podle toho náleží k pastorační úloze církve, aby manželé jasně uznali za směrodatnou pro uplatňování své sexuality především nauku encykliky Humanae vitae a upřímně se snažili vytvořit nutné předpoklady pro zachování této normy.„ /FC 34/.

Srovnáme-li oba texty, vidíme že text v FC 33 neposkytuje žádný prostor pochybnostem o tom, že učení Humanae vitae je kategoricky zavazující, a že je vyloučena situace, která by objektivně ospravedlňovala jednání rozporné s tímto učením. Princip „graduality„ v odst. 34 se týká subjektivní roviny, tj. morálních schopností manželů splnit požadavky zákona v plné míře. Je postavena dělící čára mezi dvěma krajnostmi: učení Humanae vitae představuje „ideál„, který je příliš náročný, který sice probouzí touhu po uskutečnění, ale je nakonec pro člověka nedosažitelný; druhá krajnost tvrdí, že porušení zákona je vždy a za všech okolností smrtelným hříchem. FC staví proti těmto krajnostem střízlivé pojetí: principy HV nejsou pouhým ideálem, nejsou záležitostí vyšší dokonalosti, ale jsou mravním zákonem. Na druhé straně se připouští, že tento zákon klade nemalé mravní nároky, kterým mravní síla všech manželů v různých životních situacích neodpovídá. Nelze sice tvrdit, že by je v těchto situacích zákon nezavazoval, tak jako nelze tvrdit, že obtíž osvobozuje od zachování mravního zákona, lze však říci, že pro slabost, spojenou s většími vnějšími obtížemi, dochází k umenšení viny, že v konkrétním případě se nemusí jednat o těžký hřích. Shovívavý postoj však v žádném případě nesmí být vykládán jako osvobození od zákona, že přestoupení normy nepředstavuje mravní zlo. Mravní selhání nelze nikdy schvalovat, tím méně doporučovat, jestliže si však manželé jsou vědomi své slabosti, přiznávají v pokoře svou chybu, od které se postupně snaží osvobodit, jestliže toto selhání nahrazují zvýšenou horlivostí v jiných oblastech života, může i tento problém nepřímo napomoci k jejich duchovnímu růstu. Pokud však manželé odmítají učení církve, neprojevují žádnou snahu je poznat, přizpůsobit jeho zásadám své jednání, jedná se o závažné provinění. V případě zatvrzelého postoje nejsou hodni rozhřešení.

Princip graduality představuje snahu o dosažení plného zachovávání mravního zákona na straně jedné a snahu se vždy vyvarovat nejhorších metod kontroly porodnosti, tj. potratu a abortivní antikoncepce. Ostatní metody, tj. přerušovaná soulož, kondom, pesar apod. nelze sice schvalovat ano tolerovat, natož doporučovat, lze je však pokládat za zlo, k jehož překonání se manželům může dopřát určitého času, potřebného k duchovnímu růstu.

V případě rozdílnosti v postoji partnerů platí princip, který již uvádí enc. Casti connubii /DS 3718/, že nevinný partner může trpně spolupůsobit s partnerem, který jedná nesprávně. Toto trpné spolupůsobení spočívá v tom, že dá partnerovi na vědomí, že j jeho jednáním nesouhlasí, navrhne mu správnou alternativu, jestliže však druhá strana na tento návrh nepřistoupí, může jí vyhovět v žádosti o manželský styk. Podle většiny výkladů, je dovoleno, aby i manžel žádal ženu o pohlavní styk, pokud proti jeho vůli používá neabortivní antikoncepce, jestliže k tomu jsou závažné důvody: nebezpečí manželského rozvratu, nevěry  apod. V takovém případě nelze od manžela žádat oběť trvalé abstinence: on nepřirozené jednání ženy nezavinil, sám jedná přirozeně, ze závažného důvodu lze materiálně spolupracovat s hříchem druhého.