Principy a kritéria křesťanské sociální etiky
Do kategorie principů křesťanské soc. etiky řadíme především princip obecného dobra, princip subsidiarity, solidarity, svobody a participace.
Princip obecného/společného/ dobra spočívá v souhrnu podmínek společenského života , který umožňuje jednotlivcům plnějším a také snazším způsobem dosáhnout svých vlastních cílů.
Papež Lev XIII. v encyklice Rerum novarum vypočítává tyto podmínky: bezúhonnost mravů, řádné postavení rodiny, ochranu náboženství a spravedlnosti, rozvoj umění, věd a řemesel, rovnoměrné rozdělení sociálních břemen.
Princip solidarity praví, že lidé jsou mezi sebou nutně spojeni a jsou na sobě navzájem závislí. Jsou proto povinni toto spojení uskutečňovat k dobru jednotlivců i společnosti. Každý je odpovědný za každého, i za společnost současně, společnost je odpovědná za každého jednotlivce - všichni za jednoho, jeden za všechny.
Princip solidarity je dán lidskou zkušeností a stále rostoucí nezbytností specializace. Vyplývá z přirozenosti člověka, který je osobou a je proto otevřen vůči druhým lidem. Teologické zdůvodnění nalézá v tajemství Nejsvětější Trojice, jejímž obrazem je člověk, dále ve slovech Kristových:„Ať všichni jsou jedno, jako Ty, Otče ve mně a já v Tobě, tak i oni ať jsou v nás, aby svět uvěřil, že Ty jsi mně poslal„ /Jan 17,21/.
Princip solidarity má svůj dopad i v oblasti majetkové. Majetek má dvojí funkci osobní a sociální. Osobní funkci plní tím, že slouží rozvoji jednotlivce, sociální funkce majetku dochází svého naplnění tehdy, když jednotlivec svým majetkem přispívá k tomu, aby stát mohl plnit svou společenské poslání. Tato funkce je obvykle zajištěna odvodem daní. Státu opět připadá povinnost majetek svých občanů chránit a podporovat rozmnožení majetku. Nemá zbytečně svévolně omezovat jednotlivce v hospodaření se svým majetkem, může však práva jednotlivců vzhledem k majetku omezit z velmi závažných důvodů, jestliže užívání majetku z jejich strany neplní svou sociální funkci, je oprávněn ve vyjímečných případech sáhnout i ke konfiskaci, jestliže majetek v rukou jednotlivců představuje ohrožení společnosti.
Princip subsidiarity je odvozen od výrazu subsidium - pomoc. Společnost je hierarchicky uspořádána od menších až po větší společenské útvary. Subsidium vyjadřuje původně pomoc z rezerv těm , kteří byli v první linii na frontě. Papež Pius XI. v encyklice Quadragesimo anno praví: „To, co mohou jednotlivci provést z vlastní iniciativy a vlastním přičiněním, se jim nemá brát z rukou a přenášet na společnost. Stejně tak je proti spravedlnosti, když se převádí na větší a vyšší společenství to, co mohou vykonat a dobře provést společnosti menší a nižší. To má totiž pak za následek těžké poškození a rozvrat sociálního řádu. Neboť každý společenský zásah svým působením a svou přirozenou povahou má přinášet pomoc údům těla společnosti, nikdy je však nemá ničit a pohlcovat.„ /n. 79/ .
Tento princip positivně ukládá povinnost pomáhat, kde se jednotlivcům nebo menším společnostem nedostává sil, negativně brání nevhodnému omezování iniciativy ze strany nadřízených společností.
K provinění nedostatkem ze strany vyšších společností dochází tehdy, když nechávají volný průběh, kde jsou povinni zasáhnout, přehnáním se proviňují tehdy, když postupují centralisticky, když podřízeným, nižším společnostem upírají jim náležející autonomii.
Ze strany nižších společností může dojít k provinění nedostatkem, když čekají od vyšší společnosti /státu/ vyřešení problémů, jejichž řešení je v jejich silách a kompetenci., provinění přehnáním by přicházelo v úvahu tehdy, když by si přivlastňovaly řešení problémů, které spadají do kompetence vyšší společnosti - např. když místní církev vydává zákony nebo je mění v oblasti spadající do kompetence universální církve.
Princip svobody staví myšlenku svobody v souladu s důstojností člověka jako ideální cíl do středu společnosti. Důstojnost člověka vyžaduje, aby mohl jednat na základě vědomé a svobodné volby,tj. osobně , a ne pod vnějším nátlakem /GS 17/.
Princip participace - spoluúčasti, zodpovědnosti, spočívá v zodpovědné spoluúčasti všech členů společnosti na utváření spravedlivého pořádku a řízení společnosti, na užívání poldů společenské kooperace v souladu s existenčními účely jednotlivců a jednotlivých společenství.
Vedle principů křesťanské sociální etiky stojí také kriteria: důstojnost muže a ženy a jejich přirozená rovnoprávnost realizovaná v monogamním manželství, nezastupitelná funkce rodiny, jakožto základního , přirozeného a nenahraditelného společenství, primární právo rodiny na výchovu dětí, právo na spolčování, nezbytnost ekologicky vyváženého jednání.