Stručné dějiny problematiky
Od počátku panuje v církvi přesvědčení, že umělé antikoncepční metody jsou nepřípustné. Rozlišení mezi odstupňovanou mravní špatností potratu a antikoncepce nebylo vždy dosti zřejmé, někdy se tyto pojmy zaměňovaly, vždy však bylo obojí odmítáno.
„My křesťané„ praví sv. Justin, „se ženíme jen, abychom plodili děti, nebo, neženíme-li se, žijeme zcela zdrženlivě„ /Apologia 1,29/. Totéž dosvědčuje který 177 řecký filosof Athenagoras: „zplození dětí je mírou pro uspokojení našeho pudu„ /Prosebný list za křesťany 33PG 6,965/. Minucius Felix praví: „Jsme dobrovolně vázání poutem jediného manželství s přáním zplodit děti„ /Octavius 31,5; CSEL 2,45/. Klement Alexandrijský tvrdí, že „manželé se se svými manželkami stýkají počestně pouze tehdy, pokud plodí děti„./Stromata 3,11,71,4,PG 815,228/. Didaskalia /220 – 250/ zavrhují sodomii, bestialitu, smilstvo, cizoložství a styk s těhotnou ženou, protože nevede ke zplození, ale slouží pouze k získání rozkoše. Podobné názory zastává sv. Ambrož, sv. Jna Zlatoústý, sv. Jeroným. Didaché /52/ve svém učení o dvou cestách zavrhuje užívání prostředků, kterými se ničí potomstvo a „kazí obraz Boží„. Lactantius tvrdí, že jediný prostředek vyhnout se potomstvu je zdrženlivost /Divinae institutiones 5,9,17 CSEL 19,427/. Sv. Jan Zlatoústý úraví, že „lidé, kteří z lakoty nechtějí mít děti, mrzačí přirozenost nejen tím, že vraždí novorozeňata, ale i tím, že maří vznik života /Homilie 28 k Matoušovy 5, PG 57,357/. Sv. Augustin odsuzuje antikoncepční praktiky manichejců: „když se manželství odnímá to, co manželství manželstvím činí /tj. plození/, pak jsou manželé hanební milovníci, manželky děvky, manželská lože nevěstince a tcháni kuplíři„ /Contra Faustum 15,7;CSEL 25,429/. Nedovolený styk praktikovaný pouze pro chlípnost, bez přání potomstva přirovnává k obžerství /De bono matrimonii 16,18 CSEL 41,210/
Odmítání antikoncepce je nepřerušeným způsobem hlásáno i v dalších dobách. V penitenciářích 6. – 11. století se užívání antikoncepčních nápojů pokládá za maleficium, odmítán je coitus interruptus. Tyto praktiky jsou poklány za těžké hříchy a je za ně ukládáno závažné pokání.
V Decretum z r. 1094 v kán.. Aliquando je výslovně odsouzen „protipřirozený styk„ , který je pokládán za těžší hřích než cizoložství. V Gratiánových dekretech jsou manželé, kteří používají „jedy pro neplodnost„ odsouzeni jako smilníci /Decretum 2,32/. Stejných slov užívá Petr Lombardský /Sentence 4,31,3/. Ve sbírce Dekretů z r. 1230 Raymunda Peňafortského se í užívání hodnotí antikoncepčních prostředků dokonce hodnotí jako vražda. Tomáš Akvinský v Teologické summě / II II 154,12/zařazuje nepřirozený styk„ mezi „hříchy proti přirozenosti„. Bernardin Sienský dokonce tvrdí, že je lepší, když má žena přirozený styk s vlastním otcem, než nepřirozený styk s manželem /Křesťanské náboženství 17,11/. Erasmus Rotterdamský má za to, že manželství starých a neplodných lidí nejsou pravá manželství./Christiani matromonii institutio V.,617/.
Sv.Alfons z Liguori rozlišoval tři druhy manželských cílů: 1/ vnitřní a esenciální, 2/ vnitřní a akcidentální, 3/ vnější a akcidentální. Do první kategorie zařazoval poskytování povinnosti /debitum matrimoniale/ a nerozlučitelné pouto /vinculum matrimoniale/, do druhé kategorie plození potomstva a ochranu před žádostivostí, do třetí různé skutečnosti, např. vyřešení sporů, dosažení rozkoše apod. /Theologia moralis 6,882/
Pařížský teolog Le Maistre /1432 – 1481/ trval na náhledu, že coitus interruptus je „těžkým hříchem proti přirozenosti, manželským smilstvem„ /Morální otázky 56 – 79/, že je horším hříchem než smilstvo, protože je zaměřen proti budoucímu životu /ibidem II, 62 – 63/. 15. listopadu 1816 Sancta Poenitentiaria ve své responsum vyjádřila, že manželka není povinna manžela, který koná coitus interruptus, odmítnout, ale pouze rozumně napomenout. Inkvizice za Bl. Pia IX. z 21.5. 1851 odmítla tvrzení dovolenosti coitus interruptus jako skandalosní, protivící se přirozenému zákonu. Lev XIII. ve své encyklice Arcanum Divinae Sapientiae z 10. 20. 1880 praví, že má být zachována „svatá počestnost manželského lože„ jak církev vždy v minulosti zdůrazňovala.
31.12. 1930 zveřejnil Pius XI. encykliku Casti connubii, která navazuje na encykliku Arcanum Divinae Sapientiae a obsahuje systematickou nauku o manželství. Odmítá rozvody, manželství na zkoušku, abortus, sterilizaci. Jménem církve prohlašuje, že každé užití manželství, při jehož výkonu je úkon úmyslně oloupen o svou přirozenou schopnost zplození života, se protiví zákonu Božímu a přirozenosti, a ti, kteří takto jednají, se poskvrňují těžkou vinou /DS 3717/. Abortus odmítá zvlášť naléhavě /gravissimum facinus – nejtěžší zločin DS 3719/. Tato encyklika svým slavnostním tónem představuje vyhlášení autentického učitelského úřadu. Její odmítání je hříchem proti víře, i když se nejedná přímo o herezi.[26]
-Encyklika se také vyjadřuje k problému partnera, který je nucen ke spolupráci: „církev ví, že nezřídka jeden z manželů hříšné jednání pouze trpí, ale nečiní, když z vážných důvodů připouští převrácení přirozeného řádu, které sám nechce, je pak bez viny, pokud pamětliv zákona lásky nezanedbává snahu druhého od hříšného jednání odvracet„ /DS 3718/. Němečtí biskupové ve svém vyhlášení z r. 1926 prohlásili, že i manžel může žádat o styk, jestliže jeho žena užívá pesaru, vždy když je pro něj nebezpečné postrádat manželský úkon.
Encyklika dále výslovně praví, že bezhříšně jednají manželé, kteří užívají svého přirozeného práva, i když z z přirozených důvodů – časových nebo na základě defektů – nemůže dojít k početí /DS 3718/. Toto tvrzení zdůvodňuje tzv. sekundárními cíli manželství – vzájemnou pomocí a utišením žádostivosti. V tomto textu je také vyjádřeno dovolení –užívat přirozeného plánování rodičovství pomocí časové volby, užíváním pohlavního styku v neplodném období. Smysl pohlavního styku je odvozen nejen z „primárního cíle„ tj. z plození, ale i ze „sekundárních cílů„ – hodnota těchto cílů je taková, že pohlavní styk je legitimní i když z přirozených důvodů nemůže dojít k početí. Papež Pius XII. ve svém projevu italským porodním asistentkám z 29.10.1951 /AAS 43,845/ a v projevu členům společenství rodin 26.11. 1951 /AAS 43,859/ podtrhl morální přípustnost metody časové volby. Ve svém projevu z 12.9.1958 /AAS 50,735/ vyjádřil dovolení, že žena může užívat hormonálních tablet k léčení chorob, v tomto případě je sterilizace nepřímá, přípustná ne základě principu dvojího účinku. Papež Jan XXIII. ve své encyklice Mater et Magistra z 15. 5. 1961 odmítá názor problém přelidnění řešit za pomoci opatření, „která se protiví Božímu mravnímu řádu a zbavují lidské plození jeho důstojnosti„ /AAS 53,446/.
Historický přehled ukazuje, že od samých počátků v církvi vládne trvalé a nezvratné přesvědčení o mravní nepřípustnosti umělých zásahů člověka do procesu plození. V tomto základním přesvědčení lze rozeznat dva dílčí proudy: přísnější, který má svůj původ u sv. Augustina, který ospravedlňuje pohlavní styk pouze přímým úmyslem plození, podle tohoto názoru by bylo alespoň lehkým hříchem konat plodivý úkon, když plození není možné; prosadil se však mírnější názor, který připouští manželský styk i mimo možnost plození /s neplodným partnerem, v neplodném období/. Tento názor nalezl i své potvrzení v učení magisteria, protože odpovídá širšímu pohledu na manželský úkon, který zahrnuje jak význam plodivý, tak i spojivý.