Učení II. vatikánského koncilu a pokoncilních výnosů.

Kardinál Suenens: „Zábrana početí je své podstatě popřením manželského společenství, které rozkládá a přeměňuje v sobectví.„/Love and Control, 103/

II. vatikánský koncil dává v této oblasti obecné směrnice.

„Manželé vědí, že plněním úkolu dávat život a vychovávat – což je třeba považovat za jejich vlastní poslání – se stávají spolupracovníky lásky Boha Stvořitele a jakoby jejími tlumočníky. Proto budou plnit svůj úkol s lidskou a křesťanskou odpovědností. S vnímavou uctivostí vůči Bohu si vytvoří společnou dohodou a úsilím správný úsudek. Při tom přihlédnou jak k vlastnímu dobru, tak k dobru svých dětí, ať již narozených nebo v budoucnu předvídaných; uváží též hmotné i duchovní podmínky doby a své situace a budou mít konečně zřetel i na dobro rodinného společenství, světské společnosti a církve. Tento úsudek si musí koneckonců udělat před Bohem sami. Ať si však jsou křesťanští manželé vědomi toho, že způsob svého jednání nemohou určovat podle své libovůle, ale že se vždycky musí řídit svědomím, které se má přizpůsobovat Božímu zákonu, a že mají být učenliví vůči učitelskému úřadu církve, který tento zákon ve světle evangelia autenticky vykládá…

Manželství ovšem nebylo ustanoveno jen kvůli plození, ale už sama povaha nerozlučného svazku mezi osobami a prospěch dětí vyžadují, aby se spořádaně projevovala, rozvíjela a zrála i vzájemná láska mezi manželi. Proto, i když chybí často tak žádané potomstvo, manželství jako pospolitost a společenství celého života trvá a zachovává si svou hodnotu a nerozlučnost„. /GS 50/.

„Koncil ví, že některé životní podmínky dnes často manželům brání v harmonickém manželském životě a že se manželé mohou octnout v okolnostech, kdy se alespoň dočasně nemůže zvětšovat počet dětí a jen s obtížemi se při tom dá zachovat věrná láska a plné životní společenství. Kde je však intimní manželský život přerušen, tam může být nezřídka ohrožena věrnost a poškozeno dobro dětí…Někteří se opovažují řešit tyto problémy způsobem nečestným, neštítí se dokonce ani usmrcení; církev však připomíná, že mezi Božími zákony, týkajícími se na jedné straně předávání života a na druhé straně pěstování pravé manželské lásky, nemůže být skutečný rozpor. …když tedy běží o to , jak uvést v soulad manželskou lásku s odpovědným sdělováním života, nezávisí mravní povaha jednání jen na upřímném úmyslu a zhodnocení pohnutek, ale musí se určovat objektivními měřítky, vzatými z přirozenosti lidské osoby a jejích činů; tato měřítka uchovávají celý smysl vzájemného darování i lidského plození v ovzduší pravé lásky. To ovšem nelze uskutečnit, nepěstuje-li se poctivě ctnost manželské čistoty. Děti církve, které se opírají o tyto zásady, nesmějí při řízení porodnosti nastoupit cesty, jež zamítá učitelský úřad církve, vykládající Boží zákon„. /GS 51/.

V tomto textu koncil stanoví „status questionis„ – na jedné straně je třeba počet dětí zodpovědným způsobem plánovat, na druhé straně je manželský styk nezbytný pro dobro rodiny.

Obecně uvádí „objektivní měřítka„,pozn. Pod čarou k tomuto textu uvádí , o která objektivní měřítka se jedná: „Srov. Pius XI., enc. Casti connubii: AAS 22/1930/, 559 – 561: DS 3716 – 3718; Pius XII., proslov k účastníků sjezdu Italského svazu porodních asistentek 29.10. 1951 etc.---Některé otázky, které potřebují další pečlivější prozkoumání, byly z příkazu nejvyššího velekněze předány komisi pro studium populace, rodiny a porodnosti, aby mohl nejvyšší velekněz, až komise splní svůj úkol, pronést úsudek. Za tohoto stavu nauky učitelské úřadu nehodlá posvátný sněm bezprostředně předložit žádná konkrétní řešení„.

Na základě tohoto doporučení byla ustanovena mezinárodní komise o 52 členech. Po jejím slyšení vydal papež Pavel VI. 29.8.1968 encykliku Humanae vitae, ve které zdůrazňuje dobro předávání života, svatost nevinného života, důstojnost pohlavní lásky v manželství. K problematice antikoncepce praví: „církev však vyzývá lidi k zachování norem přirozeného zákona, který odjakživa lidem tlumočila a učí, že každý manželský styk musí zůstat  otevřený k sdělování života„/11/

„Učitelským úřadem vícekrát vyložená nauka se zakládá na nerozlučném spojení dvojího významu manželského styku, který je Bohem chtěný a který člověk z vlastního popudu nemůže rozbít: je to význam spojivý a plodivý„. /12/

„Je nutno vyloučit, jak Učitelský úřad církve již vícekráte prohlásil, přímou sterilizaci, bud´ trvalou nebo dočasnou jak muže, tak i ženy. Stejně tak je vyloučen jakýkoliv zásah, který bud´ vzhledem k předvídanému manželskému styku nebo při jeho uskutečňování či v průběhu jeho přirozených následků zamýšlí jako cíl nebo jako prostředek znemožnit zplození života„./14/.

Papež Jan Pavel II. v exhortaci Familiaris consortio vysvětluje k tomuto tématu: „když manželé antikoncepcí odtrhnou od sebe tyto dva významy, které vepsal Stvořitel do podstaty muže a ženy a do dynamiky jejich pohlavního spojení, podrobují Boží plán své libovůli. „Manipulují„ s lidskou sexualitou a snižují ji, a tím i sebe a svého partnera – protože odnímají sexualitě charakter úplného sebeodevzdání. Zatímco pohlavní spojení celou svou povahou vyjadřuje bezvýhradné vzájemné sebedarování manželů, stává se z něho antikoncepcí projev objektivně opačný, sebedarování neúplné. Tak přistupuje k odmítnutí otevřenosti pro život také zfalšování vnitřní pravdy manželské lásky, která je povolána k sebeodevzdání celé osoby.

Když naproti tomu manželé tím že se přizpůsobují obdobím neplodnosti, respektují spojitost mezi stykem a plozením, jež jsou v lidské sexualitě neoddělitelné, podrobují se Božímu plánu a „využívají„ sexuality v její původní dynamice, jakou je úplné sebedarování, bez manipulování a znetvoření„. /FC 32/.