Slavnost Těla a Krve Páně
Slavíme Slavnost Těla a Krve Páně. Dříve se tento svátek nazýval svátkem Božího Těla. Novější název totiž Těla a Krve Páně vhodněji naznačuje, oč tu jde – totiž o oběť. Proč bychom jinak hovořili o Těle a Krvi Páně? Tím, že hovoříme odděleně o Těle a Krvi, připomínáme si oběť, kterou Pán vykonal na Kříži, když prolil svou krev. Proto také říká apoštol Pavel: „Kdykoli totiž jíte tento chléb a pijete z tohoto kalicha, zvěstujete smrt Páně, dokud On nepřijde“
U eucharistie se tedy jedná o oběť. Je to oběť díkůvzdání. Děkujeme za dary stvoření a vykoupení. Proto se tato oběť nazývá také eucharistií – díkůvzdání. Nezapomínejme na to! Až se nás někdo zeptá, proč chodíš do kostela, co z toho máš, klidně mu odpovězme: „jdu tam poděkovat. Každý slušný člověk umí poděkovat. A já mám za co děkovat. A děkuji rád.“
Eucharistie je také obětí chvály, kterou Církev zpívá sláva Bohu jménem celého stvoření. Taková oběť je možná jedině skrze Krista, jenom skrze Krista a s ním je oběť Bohu milá příjemná. Při slavení eucharistie Kristus spojuje věřící se svou osobou, se svou chválou a se svou prosbou.
„Smrt Páně zvěstujete“ říká apoštol. Eucharistie je památka Kristovy velikonoční obětinek to však pouhá vzpomínka na minulé události, které se kdysi staly, tyto události se při slavení eucharistie zpřítomňují. Oběť Kristova, kterou jednou pro vždy přinesl na Kříži je stále časová. Kdykoli se slaví na oltáři oběť Kříže, v níž je obětován náš velikonoční Beránek, Kristus, uskutečňuje se dílo našeho vykoupení.
Eucharistie je také obětí církve. Spolu s Kristem přináší celá církev sebe sama, spojuje se s jeho přímluvou u nebeského Otce za všechny lidi. S každou mší sv je duchovně spojen papež, který je při ní jmenován jako znamení a služebník jednoty všeobecné církve. Dále je vždy jmenován místní biskup, který je odpovědný za eucharistii, tak jak se slaví v jeho diecézi. Při slavení eucharistie jsou duchovně přítomni i svatí v nebi, proto se mše sv slaví také ke cti a Panny Marie a jednotlivých světců, zvláště těch, jejichž svátek nebo památka se právě slaví.
Kristus je mezi námi přítomen v eucharistii i po skončení oběti mše sv. Způsob Kristovy přítomnosti v eucharistii je jedinečný. Kristus je sice duchovně přítomen všude, kde jsou dva nebo tři shromážděni v Jeho jménu, je přítomen v každém společenství křesťanů, je přítomen tam, kde se čte Písmo sv, jeho přítomnost v eucharistii je však jedinečná, zde se nejedná jenom o duchovní přítomnost, ale o přítomnost podstatnou, zde je Kristus přítomen jako Bůh i jako člověk, nejen duchem, ale i tělem, naprosto celý.
Kristus se stává v eucharistii přítomen proměněním chleby a vína ve své tělo a ve svou krev. Když se kněz sklání nad chlebem a drží jej ve svých rukách, drží ve svých rukách obyčejný chléb, jakmile však doznějí proměňovací slova, již to není obyčejný chléb, který pozdvihuje, ale skutečné, podstatně přítomné Kristovo Tělo. A protože se jedná o Tělo živé, je v něm přítomen Kristus celý – s tělem i krví, jako Bůh i jako člověk. Podobně je tomu i s kalichem – když kněz proměňuje víno, pozdvihuje pak kalich, již ne s vínem, ale se skutečnou Krví Kristovou, živá krev však koluje v živém Těle – proto i v kalichu je přítomen Kristus celý – Bůh, člověk, Tělo i Krev. Proč tedy dvojí proměňování chleba a vína, Těla a Krve Páně, když by přece stačila jedna způsoba, třeba jen chléb? Je to proto, že se jedná oběť, o zpřítomnění oběti kříže, kdy došlo k vylití Krve z Těla. Tajemné proměnění způsob chleba a vína v Tělo a Krev Páně nazývá církev přepodstatněním – neviditelným proměněním jedné podstaty v druhou. Proto katolická církev vzdává úctu klaněním Kristu nejen při mši sv, ale i mimo její slavení tím, že s velikou pečlivostí uchovává proměněné svaté hostie a vystavuje je k veřejné úctě a klanění a nosí je v průvodě s radostí křesťanského lidu.
Nezapomenutelný papež Jan Pavel II. ve svém listě o Eucharistii praví: „ Církev i svět velmi potřebují úctu k eucharistii. Ježíš na nás čeká v této svátosti lásky. Nešetřme svým časem, abychom se s Ním setkávali v adoraci, v rozjímání, plném víry a ochotném podávat zadostiučinění za těžké viny a zločiny světa. Kéž naše adorace nikdy nepřestává.“
A velký církevní učitel Svatý Tomáš Akvinský praví: „ Nelze vnímat smysly, že v této svátosti je přítomno pravé tělo a pravá krev Krista, nýbrž pouze vírou, která se opírá o Boží autoritu“. A sv Cyril alexandrijský říká: „Nepochybuj, zda je to pravda, ale spíše s vírou přijmi slova Spasitele: on nelže, protože on sám je pravda.“