Mezidobí 10.neděle (cyklus C)

V evangeliu jsme slyšeli dojemný příběh o vzkříšení mládence v Naimu. Evangelista Lukáš, „evangelista Kristova soucitu a milosrdenství“ nám tento příběh zaznamenal k našemu povzbuzení a útěše. Proč k povzbuzení a útěše? Vždyť všichni stejně zemřeme a „nevyhnutelnost smrti nás skličuje“. Někoho může napadnout, zda to vůbec bylo spravedlivé, že Kristus vzkřísil některé, totiž tři nebožtíky, a ostatní nikoliv? Proč má mít někdo privilegium a druzí ne? Musíme si uvědomit, že tyto nebožtíky vzkřísil Kristus i pro nás. Jako znamení pro nás! Abychom si uvědomili, že On, Spasitel, je Pánem nad smrtí. Že smrt nebude mít poslední slovo. Že sice musíme zemřít, ale můžeme zemřít s Kristem, v Kristu, a potom s Ním budeme i vzkříšeni.

Smrt je tedy velmi důležitá. To není jen nevyhnutelnost, před kterou resignovaně kapitulujeme, a dokud žijeme, raději na ni nemyslíme, abychom si nekazili náladu, ne smrt je i předmětem naší naděje, totiž, že zemřeme v Kristu, že zemřeme do Kristovy náruče, do života věčného.

Smrt je ukončením našeho pozemského života. Při ní dochází k oddělení duše a těla. Ale nenechejme se nikým oklamat. Nenechme se oklamat novodobými bludy, dovezenými z Východu, bludy o převtělování. Každý člověk je jedinečné a neopakovatelné spojení duše a těla, a duše, když tělo opustí, tak určitým způsobem osiří, protože opustila svůj jedinečný stánek, tak jako každá duše je konkrétní, stejně tak je i konkrétní tělo, kterému ona dává život, a toto spojení je konkrétní jedinec, kterým je člověk. Blud, že člověk vystřídá během své existence celou řadu životů, může vést k určité lehkomyslnosti: co se mi nepodaří v tomto životě, no tak snad v tom nějakém budoucím.

Nemylme se: Bůh nám vyměřil čas našeho života, každému jinou míru, čas, během kterého se měníme, dozráváme, shromažďujeme zkušenosti a vytváříme především sebe sama. Ano čas našeho života je nám vyměřený k budování naší osobnosti.  Čas nám určený, abychom jej nepromarnili.  Písmo sv v Knize Kazatel praví: „Pamatuj na svého Tvůrce ve dnech svého mládí…pak se vrátí prach do země, odkud vzešel, a duch se vrátí k Bohu, který ho dal.“

Smrt je důsledkem hříchu. Tak učí Bible, tak učí i církev. Můžeme namítnout, vždyť přece každý živý organismus musí umřít, to patří k normálnímu koloběhu v přírodě, umírání je nezbytné a nakonec i dobré. I lidské tělo je organismem, který svou povahou je smrtelný, a nakonec kdyby lidé neumírali, kam by se na této zemi nakonec všichni vešli. To všechno je svým způsobem pravda, ale nesmíme zapomenout, že nesmrtelnost, kterou Bůh obdařil lidi na počátku, byla privilegiem, jakousi dispensí od přírodních zákonů, lidé by se zřejmě střídali na této zemi, jak je tomu dosud, jedna generace by vystřídala druhou, ale odchod z pozemského života by se neuskutečnil tím bolestným procesem, kterým je umírání a smrt.  Člověk však toto privilegium ztratil, tím, že se odklonil od Boha, od Jeho spravedlnosti a Jeho zákonů, že ve svém srdci dal prostor zlu.

Kristus sestoupil mezi nás, aby se s námi stal solidárním ve smrti. Aby náš trest vzal dobrovolně na sebe. Ježíšova poslušnost však proměnila prokletí smrti v požehnání. Díky Kristu má křesťanská smrt kladný smysl. Není to jenom ztráta, odloučení, katastrofa pro každého jednotlivce a pro jeho blízké, ne je to přechod k novému, lepšímu životu. Apoštol Pavel píše: „pro mě život je Kristus a smrt ziskem“. Neohrožený mučedník, který šel vstříc smrti s radostí, Ignác z Antiochie, píše v dopise z vězení: „pro mne je lepší zemřít v Ježíši Kristu než být králem až do končin země. Hledám toho, který pro nás zemřel; chci toho, který pro nás vstal z mrtvých. Má láska je ukřižovaná … je ve mně živá voda, která mi uvnitř našeptává a říká: Pojď k Otci.“ A sv Terezie od Dítěte Ježíše říká před svou smrtí v mladém věku: „neumírám, vcházím do života“.

Smrti není třeba se bát, ale je třeba se na ni připravovat. Církev nás vybízí, abychom se připravovali na hodinku své smrti. Proto nás učí se modlit: od náhlé a nenadále smrti, vysvoboď nás, Pane. Každý jednotlivý Zdrávas končíme slovy: pros za nás nyní i v hodinu smrti naší. Zvláště sv Josefa uctíváme jako patrona šťastné smrti. Kniha Následováni Krista nás vybízí: „vždycky by sis měl ve skutcích i myšlenkách počínat tak, jako bys už dnes umíral. Kdybys měl čisté svědomí, nebál by ses příliš smrti. Proto by bylo lepší se chránit hříchů než utíkat před smrtí. Nejsi-li připraven dnes, jak budeš zítra?“

Sv František z Assisi se modlil: „buď chválen, můj Pane, za naši sestru tělesnou smrt, které žádný živý člověk nemůže uniknout. Běda těm, kteří zemřou ve smrtelných hříších! Blažení jsou ti, které smrt nalezne ve tvé nejsvětější vůli, těm pak druhá smrt nijak neuškodí“.

Kéž by se tato slova splnila na každém z nás!!