Mezidobí 11.neděle (cyklus C)

Dnešní vstupní modlitba začínala krásnými slovy: „Bože, sílo všech, kdo v tebe doufají, bez tebe lidská slabost nic nezmůže; vyslyš naše prosby a nepřestávej nám pomáhat svou milostí“. 

V prvním čtení jsme slyšeli o hříchu krále Davida. Tento velikán Starého zákona se dokázal provinit těžkým zločinem: dopustil se cizoložství a potom zrádně nechal padnout manžela své partnerky v boji. Prorok mu tento zločin ostře vytkl. A David konal pokání. V evangeliu jsme slyšeli o kající ženě, které byly odpuštěny mnohé hříchy. Tyto skutečnosti nás upozorňují na to, že i my jsme ve stálém nebezpečí, že upadneme do těžkého hříchu. Apoštol Pavel nás napomíná: „kdo stojíš, hleď, abys nepadl“, a také „svůj poklad neseme v nádobě hliněné, a proto s bázní a třesením pracujme na své spáse“.

 „Bez tebe lidská slabost nic nezmůže“. Stále nás ohrožuje možnost upadnout do těžkého hříchu. Ani stáří není ušetřeno různých pokušení. Dnes je naším úkolem pohovořit si o dvou závažných a neradostných problémech – o sebevraždě a o eutanazii.

Sebevražda – mladý člověk asi řekne: to se mně netýká, já mám život rád a raduji se z něho. A mnohý člověk si nepřizná, že se někdy v životě sebevražednými myšlenkami více méně zabýval. „Bez tebe lidská slabost nic nezmůže“ – bez Boží pomoci se člověk tak snadno tohoto pokušení nevyvaruje. Žijeme ve společnosti, které vykazuje vysokou sebevražednost. Sebevražda je statisticky vzato, na osmém místě mezi příčinami smrti.  Statisticky je prokázáno, že vysokou sebevražednost nevykazují země, kde lidé žijí převážně v bídě a chudobě, tam je sebevražednost minimální, ale vykazují ji země s vysokou životní úrovní.  Nejnižší skóre sebevražednosti vykazují země s vysokou religiozitou.

Každý je zodpovědný za svůj život před Bohem, který mu jej dal. Jedině Bůh je svrchovaným Pánem nad životem a smrtí. My lidé nejsme majiteli života, ale jeho správci, proto máme život přijímat s vděčností, ochraňovat jej k Boží cti a ke spáse našich duší.

„Nikdo nežije sám sobě, jestliže žijeme, žijeme pro Krista, jestliže umíráme, umíráme pro Krista“ praví apoštol. Život je úkol. Varujme se úvah: „co já z života vlastně mám“. Tato úvaha je nekřesťanská. Nežiješ proto, abys z toho života něco měl, ale abys splnil úkol, který ti Prozřetelnost určila. Jestliže tě Bůh obdaroval radostmi, vděčně za ně poděkuj a važ si jich, jestliže tě Bůh obdařil utrpením, i za to poděkuj – o to víc se budeš radovat v nebi, nyní je tvým úkolem trpět, Bůh ví, proč tomu tak je.

Prototypem sebevraha je Jidáš. Jidáš neunesl výčitky svědomí. Neunesl tíhu své viny. Ta jej drtila. Jidáš zřejmě nebyl úplný cynik, takový by sbalil své peníze, a všechno by mu bylo jedno. Takový Jidáš nebyl. Byl člověkem, v kterém se svědomí hnulo. Avšak  to hrozné  u Jidáše bylo to, že ztratil víru. A tím pádem naději. To byla jeho nejhlavnější katastrofa. Ztráta víry a naděje. Proto tak beznadějně skončil.

Sebevražda je hříchem proti lásce k Bohu, proti lásce k bližnímu – působí bolest blízkým, a dává špatný příklad, především mladým. Sebevrah nevydává svědectví o smyslu života, ale o jeho absurditě. Opakem sebevrahů jsou lidé, kteří vydávají svědectví životu s Bohem v těžkém životním a fyzickém postižení. Tito upoutaní lidé se stávají zdrojem posily a povzbuzení pro nás relativně zdravé.

„bez tebe lidská slabost nic nezmůže“ – co, když v životě nastane situace, kdy tíha utrpení a zklamání bude tak veliká, že ji člověk nebude moci unést? Kdy smrt se bude jevit jako jediné východisko? Proto prosíme „Pros za nás, nyní i v hodinu smrti naší“ – a do této prosby zahrňme i prosbu, abychom nikdy nepodlehli pokušení tzv. dobrovolného odchodu ze světa.

Nelze však odsuzovat jednotlivého sebevraha. Mnozí jsou oběťmi těžké choroby – endogenní deprese. Tzv. „depku“ prožívá někdy každý člověk, to však nemá nic společného s opravdovou nemocí – endogenní depresí, které je nazýváno „nejtěžší nemocí“ vůbec. Takový člověk zřejmě nenese plnou odpovědnost za ukončení svého života. Člověk, který trpí touto chorobou, je však povinen se léčit, užívat všech léčiv, které napomáhají tyto stavy udržet pod kontrolou. Nad věčnou spásou osob, které se samy usmrtily, se nemá zoufat. Jenom Bůh zná skutečné motivy jejich činu. Proto také církev dnes zpravidla neodmítá sebevrahům církevní pohřeb.  Kdyby však bylo jisté, že sebevražda byla projevem uváženého vzdoru a pohrdání, pachatel takového skutku, by nárok na církevní obřad neměl. Církev se však modlí za všechny, kteří si sáhli na svůj život.

Eutanazie spočívá v ukončení života osob postižených nebo těžce nemocných, blízkých smrti. Eutanazie je stejně mravně nepřijatelná jako sebevražda. Je smutným jevem dnešní doby, že v některých vysoce civilizovaných státech, jako je Nizozemí je eutanazie nebo tzv. asistovaná sebevražda legální. I u nás se stále vyskytují snahy prosadit legalizaci eutanazie. To není vítězství soucitu, to je vítězství cynismu a pohrdání člověkem.

„člověk nemá umírat rukou druhého člověka, ale má umírat na rukách druhého člověka“ – jinými slovy, ruce člověka nemají působit nemocnému smrt, třeba podáním smrtelného jedu nebo za pomoci injekční stříkačky – ruce člověka mají léčit, tišit, hladit, těšit, mají vyjadřovat lidskou blízkost, nemají však působit smrt. I tzv. „milosrdná smrt“ je zabití. Staří lidé v Holandsku prožívají strach, stěhují se do domovů za hranice, do sousedního Německa – tam na hranicích rostou tyto domovy jako z vody – protože tam eutanazie není ještě povolená- „tam nás nezabijí“.

Církev nezastává názor, že by se musel smrtelně nemocný člověk „léčit za každou cenu“ – že by se na něm měly zkoušet všechny prostředky, aby se jeho život prodloužil o několik dnů nebo hodin. Lidem v tzv. terminálním, konečném stadiu má být poskytnuta všemožná paliativní léčba – člověk má právo, aby mu bylo poskytnuto vše, co mírní bolesti, aby mu bylo dovoleno důstojně umřít.

Křesťané by se měli snažit podporovat tzv. hospicové hnutí – hnutí umožňující v lidských zařízených pokojně a důstojně ukončit svůj život v přítomnosti svých blízkých.

„bez tebe lidská slabost nic nezmůže“ – bez Tebe Bože, bez pomoci Tvé milosti nedokážeme ani dobře žít, tím méně dobře a odevzdaně zemřít. Proto „pomáhej nám svou milostí, abychom plnili Tvá přikázání a vždycky – v životě, utrpení, i ve smrti – smýšleli a jednali podle tvé vůle. Amen.