Mezidobí 12.neděle (cyklus C)

Touha po sjednocení lidstva je stará jako lidstvo samo. A nelze se tomu divit. Vždyť lidstvo trpělo dost na základě svého rozdělení: kolik to bylo válek a dějinných rozvratů, kterými muselo lidstvo od začátku své existence projít!  Kdy bude toto přání splněno?  Dočká se lidstvo vůbec splnění tohoto přání? V dnešním druhém čtení jsme slyšeli slova apoštola Pavla: vy všichni pokřtění v Kristu, oblékli jste Krista: už není Žid anebo Řek, už není otrok anebo člověk svobodný, už není muž anebo žena, všichni jste jeden v Kristu Ježíši. Jinými slovy touha po jednotě je splněna v Kristově církvi. V církvi jsou všichni jedno, v církvi se uskutečňuje tajemství sjednocení lidstva.

Co je to církev? Slovo „církev“ je odvezeno od řeckého slova ekklésia a to znamená „svolání, shromáždění“ a vyjadřuje shromáždění lidu, které se shromáždilo na základě Božího povolání. Církev je tedy Boží lid, který putuje pod Božím vedením a pod vedením Jeho zástupců na zemi k věčné spáse.

V Písmě sv se setkáváme s různými obrazy a symboly církve. Nejčastěji je používaný obraz Kristova Těla. Ten se vyskytuje především u apoštola Pavla. Podle něj je církev tělem Kristovým, každý z nás je údem tohoto těla, a Kristus je jeho Hlavou. Kristus sám charakterizuje svou budoucí církev jako ovčinec, jehož jedinými a nutnými dveřmi je On sám. Církev je též Kristovo stádo, jehož On je pastýřem, my všichni v církvi jsme jeho ovce. Církev je také vinný kmen s ratolestmi, přičemž tím kmenem je Kristus a my jsme ty ratolesti, do kterých proudí život z Krista. Církev je obdělávaná půda, Boží pole, o které se Bůh sám stará jako dobrý hospodář. I to staroslovanské slovo „Hospodin“, které sahá až do dob sv Cyrila a Metoděje, a které je překladem biblického slova Pán, vyjadřuje tuto myšlenku Boha, moudrého hospodáře, který se stará o celý svět a především o svou církev. Často je církev také nazývána Boží stavbou, Božím domem, Božím stanem na zemi. Pán sám se nazývá tím kamenem, který stavitelé sice odhodili, ale který se stal svorníkem v této budově. Církev je též nazývána Jeruzalémem, který přichází shora, a konečně také Kristovou nevěstou, neposkvrněnou nevěstou neposkvrněného beránka, který svou církev miloval a vydal se za ni, aby ji posvětil.

Všechny tyto obrazy nám napovídají, že církev je něco, co nelze tak snadno vyjádřit jedním slovem, jednou definicí. Církev je lidská i božská zároveň. Je lidská, je složena z lidí, a ti lidé jsou často nedokonalí a hříšní. Nelze se divit tomu, že církev je často znetvořena a poznamenána chybami a hříchy svých členů. Ano, je skutečností, kterou vyjádřil i svatý Otec na své poslední zahraniční cestě, že církvi nejvíce škodí, ne útoky nepřátel zvenčí, ale hříchy jejích vlastních členů. Avšak církev je také božská, protože jejím zakladatelem není nikdo jiný než Kristus sám.

Svět byl stvořen vzhledem k církvi, říkávali staří křesťané. Bůh připravoval svou církev již ve Starém zákoně, když vyvolil spravedlivého Abraháma, aby se stal praotcem svého vyvoleného národa. To byla starozákonní církev, kde žila očekáváním Mesiáše. Když přišel Kristus a veřejně působil, začal nejdříve hlásáním Božího království. Vyvolil dvanáct apoštolů, aby se stali základními kameny jeho církve. To vyvolení, ten počet dvanácti nebyl nikterak náhodný. Tak jako Izrael se skládal z dvanácti kmenů, po dvanácti praotcích Izraele, tak i novozákonní církev má spočívat na dvanácti Kristových apoštolech. Tím dal Kristus své církvi jasnou a viditelnou strukturu. Dal jí také jasné rozlišovací znamení, aby lidé mohli později rozeznat pravou církev od církví nepravých, které si neprávem nárokují označení „církev“. Kristova církev je jenom jedna, je katolická, to znamená, všeobecná, je svatá, a je apoštolská. Že církev je apoštolská, poznáme podle toho, že její představení, papež a ostatní biskupové, jsou řádnými nástupci svatých apoštolů, že učí tomu, co učili apoštolové, a že udílejí tytéž svátosti, které udíleli apoštolové.

Hříchy členů církve její obraz sice stále zatemňují a působí pohoršení. Věřící se tím však nenechá odradit ani zviklat ve své víře. Protože ví, že církev je tajemstvím. Církev je zároveň lidská i božská, je viditelná, ale to, co je jejím jádrem a její podstatou je neviditelné. Jsou to ty neviditelné hodnoty, které vyvěrají z Kristova díla vykoupení. Církev není nějaká instituce mezi mnohými jinými institucemi, které vznikají, a po nějaké době jsou již překonané a zanikají. Církev je svátostí spásy. V ní pokračuje Kristova přítomnost na zemi, v ní pokračuje Jeho uskutečňování spásy celého lidstva. V církvi se uskutečňuje spojení člověka s Bohem, skrze její svátosti, především v eucharistii. Církev je svátostí vnitřního spojení lidí s Bohem a jednoty celého lidstva.

„Už není Žid anebo Řek, už není otrok anebo člověk svobodný, už není muž anebo žena, všichni jste jeden v Kristu Ježíši“ – říká apoštol. Toto tajemství jednoty se uskutečnilo v církvi, a jenom v ní. Všechny ostatní snahy o sjednocení lidstva mimo církev a bez církve byly odsouzeny k nezdaru – vyústily v diktatury, totality a nelidské podmínky. Církev nikoho nenutí k nějaké uniformitě, v ní si různé národy a kultury zachovávají své zvláštnosti a svou pestrost. 

Věřím v jednou, svatou, katolickou a apoštolskou církev.  Kéž toto vyznání naší víry je i hlubokým projevem naší sounáležitosti s církví, které přes všechny potíže a někdy i zklamání zachováme svou věrnost, neboť život v ní, je tou jistou a bezpečnou cestou ke spáse.