Mezidobí 13.neděle (cyklus A)

Slavíme rok křtu. O této svátosti pojednává také dnešní čtení z listu apoštola Pavla Římanům. Apoštol se vyjadřuje o tom, co křest v duši křesťana působí: „my všichni, kteří jsme byli křtem ponořeni v Krista Ježíše, byli jsme tím křtem ponořeni do Jeho smrti.“ Musíme si uvědomit, že tehdy v době apoštola, se křest uděloval skutečně celým ponořením do vody. Ano, ten člověk byl jistým způsobem „utopen“, „pohřben“, a vzápětí byl vytažen, „vzkříšen“. I když se dnes v našich severských zemích křest uděluje jednodušším způsobem, tj. politím vodou, duchovní stránka vyjádřená původním způsobem křtu, zůstává nadále v platnosti: křest je „ponoření“ do Kristovy smrti a je zároveň i vzkříšením s ním.

„Tím křestním ponořením do jeho smrti byli jsme spolu s ním pohřbeni“. Křest obsahuje v sobě skutečně symbol smrti. „S Kristem jsme umřeli“, říká apoštol. Co umírá? Pro apoštola je to jednoznačné: umírá starý člověk, člověk, který je poznamenán hříchem. To je první účinek křtu: smrt hříchu. Křtem jsou odpuštěny všechny hříchy: hřích dědičný, když je pokřtěn dospělý, odpouštějí se i hříchy osobní, kterých se dosud dopustil. Dochází k úplnému a radikálnímu očištění duše, odpouštějí se i všechny tresty za hříchy, v duši nezůstává nic, co by bránilo vstoupit do Božího království. Zůstávají pouze následky dědičného hříchu: životní křehkosti, jako jsou bolest, smrt, charakterové a povahové slabosti, které působí náklonnost ke hříchu.

Vymazání hříchu je však jen jedna stránka věci. Křtem se člověk stává „nové stvoření“. To „nové stvoření“ spočívá v tom, že člověk je od okamžiku křtu adoptovaným dítětem Boží, že je chrámem Ducha Sv, dědicem Božího království. „Když si odnášíš domů pokřtěné dítě, poklekni na obě kolena, a klaň se trojjedinému Bohu, který je v duši tvého dítěte přítomen“ radí starokřesťanský učenec Tertulián. Ten nový život v duši pokřtěného je především milost posvěcující, účast na životě Božím, dále jsou to Boží dary, které člověka uschopňují žít s Bohem – božské ctnosti víra, naděje a láska, dále schopnosti jednat pod vlivem Ducha Sv – sedmero darů Ducha Sv a ctnosti mravní.

Mýlili bychom se však, kdybychom křest chápali čistě individualisticky. Individualismus nemá v křesťanství místo. S individualistickým pojetím „já a Pán Bůh“, „já a moje spása“, se musíme rozloučit. A to velmi radikálně. Křest začleňuje do církve. „My všichni jsme byli pokřtěni jedním Duchem v jedno tělo“, říká apoštol. „Nikdo nežije již sám sobě“ zdůrazňuje. Tak jako jednotlivý úd těla neexistuje sám pro sebe, ale existuje v organické souhře pro ostatní údy a spolu s nimi, tak je tomu i s naším začleněním v církvi, která je Tělem Kristovým. Nežijeme již sami sobě, ale žijeme pro Krista.

Když se stal pokřtěný údem církve, už nepatří sám sobě, nýbrž tomu, kdo pro nás zemřel a vstal z mrtvých. Je proto povolán, aby se podřídil druhým, aby jim sloužil ve společenství církve, a aby s nimi jednal s úctou a láskou. Křtem bere křesťan na sebe odpovědnost nejenom sám za sebe, ale i za celou církev, za její růst a rozvoj. A protože nikdo nemůže snad kromě papeže nést odpovědnost za celou církev, nese tuto odpovědnost za ono místní společenství církve, v němž žije, za svou farnost a diecézi.

Křest kromě milosti posvěcující a Božích darů působí v duši také svátostné pouto jednoty a nezrušitelné znamení, čili pečeť. Křtem je křesťan spojen neviditelným, ale skutečným poutem se všemi ostatními křesťany. Toto pouto působí, že jsme skutečně bratry a sestrami mezi sebou navzájem. V této souvislosti musíme rozlišovat: jako lidé jsme se všemi lidmi spojeni poutem bratrství, jsme s nimi bratry a sestrami na základě společného původu. To je přirozené pouto. To, co působí křest, je však vyšší pouto: je to pouto duchovní, vytváří mezi námi, křesťany, hlubší jednotu na základě našeho přivtělení ke Kristu. A to i s křesťany, kteří s námi ještě nežijí v plném společenství katolické církve, a kteří jsou od ní různými bludy dosud odloučeni. Křest vytváří svátostné pouto jednoty mezi všemi, kdo se křtem znovu narodili. Každý křesťan je pro nás specifickým, hlubokým, svátostným způsobem bratrem a sestrou.

Křest vtiskuje křesťanovi nezrušitelné duchovní znamení jeho příslušnosti Kristu, kterému říkáme pečeť. Toto znamení nesmaže žádný hřích. I zde musíme rozlišovat: člověk může po křtu ztratit milost posvěcující, může ztratit víru, zde je však lépe říci, může ji odhodit, od ní odpadnout – víra se neztrácí, jako se ztrácejí klíče – může právním aktem vystoupit z církve, ale nemůže ze své duše vymazat pečeť křtu. Těm, kteří ji uchránili až do konce, kteří zůstali věrní požadavkům svého křtu, bude „znamením víry“ až budou ve spojení s Pánem umírat, budou umírat v očekávání blaženého patření na Boha v životě věčném. Čím však bude těm, kteří budou umírat bez víry, bez lásky? Bude znamením soudu, odsouzení?

První křesťané měli proto před svátostí křtu skutečnou posvátnou bázeň. Někteří přijetí křtu odkládali až na pozdější dobu. Císař Konstantin Veliký přijal křest až na smrtelném lůžku. Dnes často převládá formální postoj ke křtu. Obojí je chybou – přílišná bázeň před odpovědností, která je spojena s křtem, i formální postoj. Postoj křesťana by měl spočívat především v hluboké vděčnosti za dary, které nám byly touto svátostí zprostředkovány. A také snahou tyto dary rozvíjet v našem dalším životě. K tomu nás také církev vede v tomto letošním roce svatého křtu.