Mezidobí 13.neděle (cyklus C)

V dnešní modlitbě nad přinesenými dary říká kněz slova: „Bože, ty sám působíš, že nám tvé svátosti přinášejí spásu“. Svátosti a spása – tyto dva pojmy k sobě nerozlučně patří. Spasil nás Kristus. A On ustanovil posvátná znamení, kterými se v nás konkrétně spása uskutečňuje. Svátosti jsou pro spásu nezbytné. Proč? Protože nás spasil Kristus. V nikom jiném není spásy. Jestliže chceme dojít spásy, musíme jít cestou Kristovou. Musíme přijmout jeho dispozice, jeho rozhodnutí. A to jsou svátosti. Odmítat vědomě svátosti, znamená odmítat Krista, odmítat Krista, znamená odmítat spásu.

Svátosti a  Písmo sv – to je dvojí poklad, který přejala církev. Svátosti, ať je to křest, ať je to eucharistie čili mše sv, církev nevymyslela, ale převzala je od Krista. Jistě, církev slavení svátostí obklopila dalšími krásnými obřady, které zvýrazňují její jádro, které nás uvádějí do jejich hloubky, které nás při jejich slavení lépe disponují, tyto obřady se během staletí vyvíjely, a také se měnily podle potřeb té či oné doby, podle vnímavosti lidí, avšak jádro svátostí je od Krista, a je proto neměnné, ani církev je nemůže změnit. Svátosti jsou tedy především svátostmi Kristovými, ale jsou také svátostmi církve – slaví se ve společenství církve a slaví se pro ni. Svátosti jsou pro církev. Zde můžeme pochopit, jakého nešťastného omylu se dopouštějí lidé, kteří tvrdí, že sice věří v Krista, ale nevěří v „církev“. Takoví lidé něco přijímají a hned zároveň s tím to odmítají: přece Kristus to, co pro lidi chce uskutečnit, uskutečňuje v církvi a prostřednictvím církve: prostřednictvím služby biskupů a kněží, kterým je svěřeno udělování svátostí. Udělování, vysluhování svátostí je spolu s hlásáním Božího slova hlavním a výlučným posláním církve, je to služba prokazovaná světu, lidem, proto se také svátostné kněžství nazývá také služebné kněžství.

Co nám dávají svátosti? Co žádáš od církve Boží“ ptal se kněz křtěnce. Dnes, podle nového křestního obřadu, rodiče odpovídají: „křest“. Ve starém – a bylo to, řekl bych výstižnější -  odpověď zněla: „víru“. Ano, o to při svátostech jde: o víru. „Bez víry se nelze líbit Pánu“ říká Písmo. Bez víry, alespoň té počáteční – víry v Boha a Jeho spravedlnost - nelze dosáhnout spásy. Co z toho vyplývá? Svátosti nelze slavit bez víry. Tam, kde není v duši přítomna víra, nelze slavit svátosti. Velmi se mýlí lidé, kteří spatřují ve svátostech jakousi formalitu, jakýsi pouze rodinný zvyk. Na druhé straně svátosti v nás víru prohlubují a umocňují. Pomáhají naší dosud slabé a nedokonalé a nerozhodnuté víře. Svátosti naši víru také vzdělávají. Člověk i v běžném životě musí růst svými vědomostmi. Nechce-li člověk zakrnět, musí se stále vzdělávat, čerpat nové informace. To, co platí v běžném životě, platí také o víře. I víra potřebuje stále novou informovanost a motivaci. Proto jsou všechny svátosti doprovázeny vždy také slovem. Boží slovo je hlásáno při křtu, i při udělování svátosti smíření, kněz řekne aspoň několik slov, slavení eucharistie povinně předchází bohoslužba slova, která je nedílnou součástí slavení mše sv – svátosti obřadem i slovem živí naši víru. Proto se svátosti nazývají svátostmi víry.

Když jsou svátosti důstojně ve víře slaveny, jsou účinné. To znamená, svátosti působí v duši Boží milost. Odtud také definice svátostí: svátosti jsou viditelná znamení, které ustanovil Kristus a která působí v duši neviditelnou milost. Milost, to je spása. Kdo tu milost v duši působí? Působí ji Kristus a nikdo jiný. Je to vždy Kristus, který křtí, není to Pavel nebo Petr, který křtí, ale je to Kristus, je to Kristus, který při slavení eucharistie proměňuje chléb ve své tělo a víno ve svou krev – užívá při tom služby svých kněží, ale je to On, který působí, jedná a koná, je to Kristus, který ve svátosti smíření odpouští hříchy.

Svátosti jistým způsobem působí nezávisle na dispozicích toho, kdo je uděluje. Působí prostým udělením. V tom se mýlili prostestančtí reformátoři i M.J. Hus, kteří tvrdili, že kněz, který uděluje svátost v těžkém hříchu, jedná neplatně. Církev učí, že „svátost se neuskutečňuje spravedlností člověka, který ji uděluje nebo přijímá, ale mocí Boží“. Kdykoliv se slaví svátost tak, jak chce církev, působí v ní a skrze ni Kristova moc i moc Ducha sv, nezávisle na osobní dispozici toho, kdo ji uděluje. Chceme-li však, aby svátosti v naší duši přinášely opravdové plody, je třeba, abychom je přijímaly s náležitou dispozicí, tj. zbožností a úctou.

Tři svátosti, v naší duši vedle milosti působí také nezrušitelné znamení, kterou nazýváme „pečeť“. Jsou to křest, biřmování a svátost kněžství. Tato pečeť je nezničitelná a věčná. I když takový člověk odpadne, třeba křesťan od víry, kněz od kněžství, ta pečeť v něm stále zůstává, jakoby v jeho duši mlčky čeká, až se „duše navrátí ke své první lásce“. Pokud se však tento návrat do smrti neuskuteční, stane se tato pečeť znamením, které působí přísnější soud.

Svátosti jsou především zaměřeny pro věčný život. Vždy, když se slaví svátosti, je zde ve svátostném znamení duchovně přítomna minulost, přítomnost i budoucnost. Minulost, to je Kristovo utrpení, které nás vykoupilo, přítomnost, to jsou duchovní plody, které naše duše ve svátosti přijímá, budoucnost, to je věčný život, do kterého nám svátosti otevírají přístup.

Položme si sami otázku, zda si dosti vážíme svátostí? Zda jsme za ně vděčni. Někteří křesťané spatřují ve svátostech pouhou povinnost, „povinnost“ nedělní účasti na mši sv, „velikonoční povinnost“ atp. Není to trochu nezdvořilý přístup? Jakoby přijetí daru, který nám někdo dává z lásky a za cenu velké oběti představovalo povinnost? Nebo jako kdyby člověk, který tone nebo je ve smrtelném nebezpečí, se domníval, že plní povinnost, když se nechá zachránit, že dokonce prokazuje zachránci milost, když se nechá zachránit. My Pánu Bohu neprokazujeme žádnou milost, když se necháme spasit. To On prokazuje milost nám. A tuto milost nám prokazuje skrze svátosti. Ať je v nás stále živá vděčnost, za tyto velkolepé Boží dary!