Mezidobí 19. neděle (cyklus C)

Kostel v Hrotovicích je zasvěcen sv. Vavřincovi, jáhnu a mučedníku. Latinské jméno Vavřinec – Laurencius – znamená „vavřínem ozdobený“.   Tento světec patří mezi nejoblíbenější světce katolické církve. Důvodem jeho zvláštní obliby je jeho hrdinství při snášení muk. Vavřinec vykonával v Římě pod vedením papeže Sixta II. úřad jáhna – pomocníka v duchovní správě, který měl na starosti především sociální činnost, péči o chudé. Stařičký papež Sixtus byl Vavřincovi nejen představeným, ale i otcovským přítelem. Za pronásledování křesťanů, které rozpoutal císař Valerián, se jeho první obětí stal papež Sixtus. Když byl 6. srpna r. 258 veden na popravu, cestou na popraviště jej s pláčem doprovázel jáhen Vavřinec, který prý zvolal. „Kam jdeš, otče, bez svého syna?“. Sixtus svého jáhna utěšoval a předpověděl mu, že jej bude následovat za několik dní. Po stětí Sixta císař vznesl nárok na církevní majetek. Přikázal Vavřincovi, aby mu předal poklady církve. Vavřinec před císařský palác přivedl všechny nuzáky, o které se staral a prohlásil, že toto je poklad církve. Rozezlený císař neznal slitování. Dal Vavřince zatknout a přikázal, aby jej mučili. Nejdříve jej bili olověnými tyčemi a položili mezi žhavé pláty. Nakonec dal císař Vavřince upálit na roštu. Vypráví se, že Vavřinec krátce před smrtí řekl svému katovi: „Pečeně je hotova, obrať ji a jez“. Stalo se 10. srpna r. 258.

Zásadní odkaz jáhna Vavřince je odkaz jeho víry.  Papež Lev Veliký o něm řekl: „Oheň, který hořel v jeho srdci, mu pomáhal snášet oheň, který spaloval jeho tělo“. Naši světci jsou pro nás především příkladem víry. Jejich životní cesta je cestou víry. V tom spočívá jejich velikost a jejich příklad pro nás. V té velké a dlouhé řadě svědků víry stojí na počátku praotec Abrahám. O něm říká apoštol v listě Židům, že Abrahám uposlechl Boží výzvy, aby se vystěhoval do země, kterou měl dostat do dědičného držení; vystěhoval se, ačkoliv nevěděl, kam jde. „Nevěděl, kam jde“, říká apoštol. Šel do neznáma. Ale šel s vírou v srdci. Šel, protože věděl, že Bůh, kterého dosud neznal, ale kterého poznal, ho vede. Uskutečnil tak definici víry, jak ji podává list Židům. „Víra je podstata toho, v co doufáme, je přesvědčení o věcech, které nevidíme“. „Abrahám Bohu uvěřil, a bylo mu to uznáno za spravedlnost“. Díky této silné víře se stal Abrahám „otcem všech, kdo věří“.

Co znamená věřit? Znamená to osobně přilnout k Bohu a přijmout všechno, co nám Bůh sděluje. Bezvýhradné přilnutí! Bohu věříme tak, jak jen můžeme věřit Bohu – žádnému člověku na zemi nemůžeme věřit tak, jak věříme Bohu. Bezvýhradně se nemůžeme svěřit nikomu, jenom Bohu samému. Uvěřit nějakému člověku tak, jako se věří Bohu, může skončit jedině katastrofou, zvláště je-li to nějaký směr, nějaká ideologie, politický názor apod., protože člověk není bohem a nikdy nemůže vznášet nárok na to, abychom mu absolutně věřili.

Jak věříme Bohu? Jak se nám Bůh sděluje? Bůh se nám sděluje skrze svého Syna Ježíše Krista, kterého nám poslal a o kterém řekl, abychom ho poslouchali. Nelze však věřit v Ježíše Krista, jestliže člověk nemá podíl na Jeho Duchu. Právě Duch sv. zjevuje lidem, kdo je Ježíš. Vždyť „jenom pod vlivem Ducha sv může někdo říci: Ježíš je Pán“.

I v mezilidských vztazích hraje rozhodující roli víra. Neodporuje lidské důstojnosti věřit tomu, co nám druzí říkají o svých úmyslech, důvěřovat jejich slibům. Nemůžeme však věřit všem stejně. Není rozumné věřit každému. Než někomu uvěříme, máme se přesvědčit o jeho důvěryhodnosti. Jenom důvěryhodnému můžeme s jistou dávkou bezpečí věřit. Ale i člověk důvěryhodný se může mýlit. Ano, i člověk upřímný a pravdivý se může mýlit, dokonce i sám v sobě. Proto víra v člověka nemůže být nikdy absolutní. Jen Bůh je pravdivý absolutně. Nemůže se mýlit a nechce oklamat. Jen On si zasluhuje naší naprosté víry. Důvodem naší víry je Boží naprostá důvěryhodnost. Proto také víra je jistá, jistější než jakékoliv lidské poznání, protože má svůj základ ve slově samotného Boha, který nemůže být oklamán a nemůže lhát.

Víra pochází od Boha, spása pochází od Boha. Jakou roli zde hraje církev? Nevěřící se domnívají, že my katolíci věříme v „papeže“, věříme v „církev“ nějakou slepou vírou. To je jedna z těch četných pověr, které jsou rozšířené o nás katolících. My věříme v Boha, věříme v Krista – a věříme v církvi. Věříme ve společenství, věříme vírou tohoto společenství, protože tak to Kristus chtěl. Nechce z nás mít individualisty, egoisty, kteří si každý věří svou „ukutěnou vírou“ – v této souvislosti se mluví o „náboženském kutilství“, ale chce, abychom po celém světě vyznávali „jednu víru, slavili jeden křest a jednu oběť, protože je jeden Bůh a jeden Pán“. To se může uskutečnit jen v jedné církvi, která má jednu viditelnou a slyšitelnou hlavu, která je tou skálou pravdy, skrze úřad papeže, Kristová náměstka – a věříme tomu proto, že to tak Kristus chce mít, On chce, aby tomu tak bylo, k našemu dobru a bezpečí.

Při křtu dospělého se ptá kněz křtěnce: „Co žádáš od Boží církve?“, odpověď zní: „Víru“, „co ti dá víra?“, „ život věčný“.  Církev nás zprostředkuje víru – tak jako matka je zprostředkuje svým dětem. Církev je naší matkou, protože nám mateřsky zprostředkovala víru, protože v ní jsme se skrze křest zrodili k věčnému životu.

Věřit v Ježíše Krista a v toho, který ho poslal, je nezbytné k tomu, abychom byli spaseni, protože „bez víry se nelze líbit Bohu“, a nikdo nedosáhne věčného života, jestliže v ní nevytrvá až do konce.

Vytrvat ve víře a v dobrém životě až do konce je tou největší milostí, kterou si nemůžeme zasloužit, ale kterou si můžeme v pokoře vyprosit. Ano, o nic bychom neměli prosít tak naléhavě a tak často, jako právě o tuto milost.

Sv Vavřinec sice zemřel ve velkých a nevýslovných mukách, ale vytrval ve víře a v dobru do konce. Proto můžeme hovořit o „šťastné smrti“ sv Vavřince.  Proto ho můžeme vzývat jako patrona šťastné smrti. Nevyprošujeme si od něj sice ty bolesti, v kterých on končil svůj život, ale vyprošujeme si, abychom jednou mohli odejít z tohoto světa s vědomím, které vyjádřil apoštol Pavel slovy: „dobrý boj jsem bojoval, víru jsem uchoval a teď už mně čeká jen vavřín nesmrtelnosti.“ Amen.