Postní 2.neděle (cyklus A)
V tzv. Apoftegmata, tj. vyprávění ze života pouštních otců, moudrých poustevníků, kteří žili v poušti a lidé za nimi přicházeli a ucházeli se o radu, se vypráví o jednom zvlášť moudrém poustevníkovi, že za ním přišel jeden člověk s otázkou, co má udělat, aby se stal dobrým člověkem. Otec mu odpověděl: „vyjdi, vyjdi, vyjdi“. Ten však té odpovědi nerozuměl a naléhal, aby mu ji vysvětlil. Otec mu řekl: „chceš-li být dobrý, musíš vyjít ze svého já, ze svých zvyků, ze svých stereotypů a teprve potom můžeš nastoupit na cestu, která vede k dobrému křesťanskému životu.“
Abrám byl bohatým pastevcem v chaldejském Uru v dnešním Iráku, žil přibližně kolem r. 1800 př. K. Byl jako všichni ostatní jeho spoluobčané pohanem, obětoval božstvům své domoviny, toužil po tom mít potomky a vést pokojný život. Měl širokou rodinu, mnoho příbuzných, byl váženým členem svého rodu. A tu náhle uslyšel hlas neznámého Boha: „vyjdi ze své země a ze svého otcovského domu, do země, kterou ti ukážu.“ Příkaz byl na jednu stranu bolestný, avšak obsahoval i velký příslib: „udělám z tebe velký národ, požehnám ti, ty budeš pramenem požehnání pro všechny národy“. Abrahám nastoupil na cestu, jak mu Hospodin přikázal. Stal se pro nás příkladem víry. Pro něj, pro bezdětného starého muže, to byla jistě velká oběť uvěřit a jít za hlasem Božím do neznáma. Bůh je věrný ve svých zaslíbeních. Z Abrahámova potomstva vzešel izraelský národ a z něho Spasitel světa.
Abrahámovi potomci nejsou však jenom Izraelité, kteří jsou jeho potomky jaksi rodově. Mezi Abrahámovy potomky lze počítat všechny, kteří následují jeho příklad víry. Všichni, kdo jsou ochotni jít za hlasem Božím. Za hlasem Božím jdou všichni, kdo naslouchají Kristu, který je v Písmě také nazýván „synem Abrahámovým“. On sám říká Židům, kteří se oháněli tím, že jsou Abrahámovi potomci, že „pohané, zaujmou místo u stolu s Abrahámem, kdežto synové Království budou vyhnáni ven.“ Apoštol Pavel v listě Galaťanům píše, že vírou se stává člověk Abrahámovým synem a dědicem podle zaslíbení. V listě Římanům uvádí, že Bůh slíbil Abrahámovi, že stane otcem množství národů. Tento příslib se naplnil v přilnutí mnoha pohanů, ano celých národů ke Kristu.
Na základě křtu jsme se i my stali „dětmi zaslíbení“, zaslíbení, které bylo poskytnuto Abrahámovi.
Slavíme rok křtu, který je pro nás připomenutím našeho zaslíbení, kterého se nám dostalo při našem křtu. Doba postní, kterou prožíváme, nás vede ke slavení velikonoční vigilie, kdy obnovíme svůj křestní slib, své rozhodnutí zřeknout se zla, ďábla a vyznat svou víru.
Doba postní je „doba příhodná“ pro naši duchovní obnovu. Můžeme ji přirovnat k cestě, kterou konal Abrahám do zaslíbené země, nebo také k cestě, kterou konal Ježíš do Jeruzaléma. Na této cestě vystoupil se třemi apoštoly na horu Tábor, a byl před jejich zraky proměněn. Svatý otec ve svém letošním poselství k době postní praví, že Evangelium o Proměnění Páně nám klade před oči Kristovu slávu, která předjímá vzkříšení a ohlašuje zbožštění člověka. Křesťanské společenství si uvědomuje, že je - podobně jako apoštolové Petr, Jakub a Jan - „vzato na vysokou horu“ aby znovu přijalo v Kristu, jako synové v Synu, dar milosti Boží: „To je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení, toho poslouchejte“. Je to pozvání zaujmout odstup od všedního lomozu a ponořit se do přítomnosti Boha, který nám denně chce sdělovat Slovo, jež proniká do hloubi našeho ducha, kde se rozlišuje dobro a zlo, a posiluje vůli následovat Pána.
Ten zážitek, který prožili apoštolové na Hoře Proměnění, musel být skutečně ohromující. Apoštol Petr vyjádřil toto ohromení slovy: „Pane, je dobře, že jsme tady. Chceš-li, postavíme tu tři stany.“ Jinými slovy, chtěl tam zůstat, chtěl ten zážitek učinit trvalým. Ale bylo třeba pokračovat na cestě do Jeruzaléma, na cestě ke Golgotě, kde se mělo uskutečnit Vykoupení lidstva. Apoštolové tam v Jeruzalémě bolestně zklamali. Petr Pána zapřel, ostatní až na Jana, se rozprchli. A přece – ten prožitek na Hoře Proměnění měl svůj význam. Apoštolové, i když selhali, měli se k čemu vracet, měli na čem upevňovat svou otřesenou víru.
Co nás učí vyprávění o Abrahámovi a o Proměnění Páně? Především tomu, že jsme všichni na cestě. Že výchozím bodem naší cesty je Boží povolání. V případě Abraháma to bylo povolání do země zaslíbené, povolání stát se praotcem věřících, v případě Krista to bylo povolání k uskutečnění spásy lidstva. V našem případě to je svátost křtu. Abrahám svého cíle došel, Kristus také – vykoupil svět a Vzkříšením vešel do slávy Otcovy. A my – my jsme stále ještě na cestě. A cíl našeho života je dosud před námi. Na této cestě nás Bůh posiluje svou milostí. Milostí, kterou jsme přijali na křtu.
A co bychom si měli vyprošovat my? Abychom měli víru jako Abrahám, abychom dokázali vždy jít za Božím hlasem.