Mezidobí 26.neděle (cyklus A)

Dnešní evangelium je tak trochu vzdáleně podobné evangeliu, které jsme slyšeli minulou neděli. Minulou neděli – snad si vzpomínáte -  nám evangelium vyprávělo o dělnících, kteří pracovali na vinici, a všichni dostali stejnou odměnu, i ti, co pracovali jen jednu hodinu, dostali po denáru, stejně jako ti, co pracovali celý den. Asi se nám to zdálo nespravedlivé. K jedněm se Pán zachoval spravedlivě, těm, kteří pracovali den, dal denní mzdu. Že těm, kteří nepracovali celý den, dal denní mzdu, bylo projevem milosrdenství. Pán nás chtěl upozornit na skutečnost, že všechno, co máme od Boha, je projevem milosrdenství.

V dnešním evangeliu jsme slyšeli o dvou bratřích – jeden z nich otci říká: „mně se nechce“, ale pak toho lituje a jde splnit svůj úkol. Druhý ochotně říká: „Ano , otče“, ale pak nejde. Pán se ptá, kdo z těch dvou splnil otcovu vůli. Slyší odpověď: „ten první“. Ano, ten první, který zprvu odmítal, ten je obrazem kajícího hříšníka, je obrazem těch celníků a nevěstek, kterými farizeové pohrdali, a o nichž říká Pán, že je předejdou do Božího království. Trochu nám ten mladík připomíná ty dělníky, kteří celý den zaháleli, ale potom přece jenom šli a aspoň hodinu zabrali. Obě tyto kategorie lidí, mladík, který zprvu odmítal a dělníci poslední hodiny, jsou obrazem člověka, který se obrátil, a i když velkou část svého života prožil vzdálen od Boha, nakonec dosáhne pro velké Boží milosrdenství spásy v Božím království.

Jak dnešní evangelium, tak i evangelium minulé neděle je svědectvím o Božím milosrdenství, o Jeho velkorysosti vůči nám lidem, o milosrdenství Boha, který nezamítá ani ten nejdrobnější záchvěv dobré vůle, ale dokáže jej rozdmýchat svou milostí. V románu G. Bernanose, říká umírající kněz: „všechno je milost“. Milost přijali jak dělníci celého dne, kteří pracovali celý den, neboť to, že mohli ve zdraví pracovat, byla velká šance, milost, a milost přijali dělníci poslední hodiny, kteří byli velkoryse odměněni i za malou práci, přijali odměnu, jakoby pracovali celý den, aby ani oni, ani jejich rodiny netrpěli nouzí, ať už by ta nouze z jejich strany byla zaviněná nebo ne. A milost přijal i ten mladík, který zprvu říkal Ne. Co pohnulo jeho vůlí, že mu to nakonec bylo líto, že litoval, a že šel splnit vůli svého otce? Byla to opět milost, milost, která působí na lidskou vůli, která působí vlastně velký zázrak, že člověk, který původně nechtěl, nyní chce. To je totiž podstata lítosti, obrácení, oné změny smýšlení, kterou Písmo nazývá tím řeckým výrazem „metanoia“, překročení své mysli: je to ten velký div, že člověk, který nechtěl Boha poslouchat, žít podle Jeho vůle, nyní chce.

Ale pak tu máme ještě ten varovný příklad toho druhého bratra, který s ochotou říká: „ano, Pane“, ale potom nejde. Kdo to vlastně je? Můžeme říci, je to postava, která ztělesňuje typ takového formálního věřícího, formálního křesťana. V tehdejším kontextu ztělesňoval typ farizeje a zákoníka, v dnešní době, je obrazem formálního křesťana. Je živým příkladem pro slova starozákonního proroka: „tento lid mně uctívá pouze ústy, ale jejich srdce je daleko ode mě“. Nebo slov Páně: „ne každý, kdo mi říká Pane, Pane, vejde do Božího království, ale ten, kdo plní vůli mého Otce nebeského“.

Tento mladík se tváří loajálně vůči svému otci. Není zvyklý říkat Ne. Umí se vyhýbat konfliktu. Je to typ člověka, který vždycky přikyvuje. Potká faráře, a přikyvuje všemu, co říká, potká člověka, který má opačné smýšlení, a také přikyvuje. Je to člověk, který nikdy nejde do konfliktu. Psychologie nás však učí, že bezkonfliktnost je známkou nezralé osobnosti, stejně tak, jako být vždy a všude za každou cenu konfliktní. Skutečně zralý člověk však umí obhájit svá stanoviska a nebojí se jít do konfliktu. Náš svatý Otec v těchto dnech navštěvuje svoji domovinu, Německo. A není všemi stejně přátelsky vítán. Vane mu do tváře také ostrý vítr lidského nepochopení a odmítání. On ví, že jde do konfliktní situace. A přece, nevyhýbá se té situaci. Nesnaží se ji změkčit za každou cenu. Nesnaží se lidem mazat med kolem úst. Nesnaží se relativizovat křesťanskou morálku, třeba v těch „velkých a přitom nudně včerejších“ tématech dnešní doby, jako jsou interrupce, antikoncepce, atp. Svatý otec neusiluje o laciný popularismus, protože ví, že by tím zradil evangelium.

Formální křesťan říká Pánu ANO, ANO. Dodržuje určité formy, ale svůj život si žije podle svého. V kostele nebo na pouti se chová zbožně, v běžném životě se na Boží vůli příliš neohlíží. Zcela jiný typ lidí jsou konvertité, kteří se později obrátili k víře. Často vidíme, jak těm běžným křesťanům „jdou na nervy“, tím že všechno berou tak opravdově, tak z jejich pohledu „přepjatě“.  

V evangeliu, jak v dnešním tak i v evangeliu minulé neděle nás Pán vybízí, abychom si byli vědomi, že jsme byli obdarováni, že všechno je milost, i to, že můžeme jít za Bohem od svého dětství, i to, že jsme se mohli po různých bludných cestách obrátit a přiklonit se k Němu. A že nyní se od nás čeká jen to, aby naše ANO bylo skutečně opravdové, ne jen formální, aby bylo vyjádřením našeho nitra, našeho hlubokého přesvědčení, aby bylo pravdivým slovem našeho srdce.