Mezidobí 27.neděle (cyklus B)

Manželství

Dnešní čtení se věnují tématu manželství. V 1. Čtení jsme slyšeli o stvoření člověka. Je to obrazné, metaforické líčení. Ale ten obraz je velmi krásný. Žena je stvořena ze žebra muže. Židovský rabínský výklad k tomu praví: „žena nebyla stvořena z hlavy muže, aby mu vládla, ani z jeho nohou, aby mu byla podřízena, ale z jeho žebra, aby byla blízko jeho srdci“. A Pán Ježíš na otázku, zda je dovoleno se rozvést, odpovídá: „ muž opustí svého otce i matku a připojí se ke své ženě, a ti dva budou jeden člověk. Už tedy nejsou dva, ale jeden. Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj.“

Už nejsou dva, ale jeden. Těmito slovy Pán říká, že manželstvím, a také pouze v manželství se uskutečňuje ta jednota mezi mužem a ženou, která je opravňuje k vzájemným intimním důvěrnostem. Co je mimo tuto jednotu, není podle Božího plánu, odporuje Boží vůli – je to hřích smilstva.

Manželství podle Božího plánu má být odleskem Boží jednoty a lásky. Proto láska manželů vyžaduje jednotu a nerozlučitelnost. Tato jednota je možná jen tehdy, když manželé se celoživotně zavážou zachovat neporušitelnou věrnost. Manželství znamená, že se oba, muž a žena, jeden druhému celoživotně darují. Láska chce být definitivní. Láska nemůže být na zkoušku – jestli nám to bude klapat. Taková láska není darem, není definitivní, nedává těmto lidem právo užívat manželství, manželského života, není důstojná člověka, ale je degradací lidské osoby.

Nejhlubším zdůvodněním manželské věrnosti je věrnost Boha samého. Když se zahledíme do SZ, zjistíme, že Bůh se vždy s lidmi snažil uzavírat smlouvu. Když ji lidé porušili, vždy nabízel obnovu. I když lid byl vůči Bohu nevěrný, Bůh byl věrný Smlouvě, kterou s lidem uzavřel.

Dnešnímu člověku se zdá být nemožné svázat se celoživotně s jedním člověkem. Proto je třeba dnešnímu člověku hlásat radostnou zvěst, že Bůh nás miluje definitivní a neodvolatelnou láskou, že tato láska je vzorem manželské lásky, že manželé mají být svědky této věrné Boží lásky.

Nastávají však situace, kdy se společné soužití manželů stává z nejrůznějších důvodů prakticky nemožným. V takových případech církev připouští odloučení „od stolu a od lože“, o které strana, která rozpad nezavinila, požádá biskupa. Avšak i v tomto případě manželé zůstávají nadále před Bohem manžely; nemají proto volnost uzavřít nový sňatek. V této tíživé situaci by bylo nejlepším řešením smíření, je-li to možné. Křesťanské společenství je povoláno k tomu, aby těmto osobám pomáhalo žít křesťansky jejich situaci ve věrnosti svazku jejich manželství, které zůstává nerozlučitelné.

V některých případech je možné zjistit, že manželství bylo uzavřeno neplatně, že vlastně nebylo manželstvím, protože zde byla od počátku manželská překážka. Takovou skutečnost je třeba dokázat před církevním soudem. Překážkami jsou například podvod, nucení, nebo psychická neschopnost jedné strany převzít povinnosti vyplývající z manželského života. V takových případech církevní soud prohlásí nulitu prvního manželství a je možné uzavřít nové manželství, pokud ovšem jedné či druhé straně soud nevyhlásí zákaz vstupovat do manželství.

Praxe, kterou zavedla civilní společnost, totiž manželského rozvodu, je proti evangeliu. Církev dodržuje věrnost slovu Pána Ježíše: „Kdo se rozvede se svou ženou a ožení se s jinou, dopouští se vůči ní cizoložství. Rozvede-li se žena se svým mužem a vdá se za jiného, dopouští se cizoložství.“ Nemůže proto uznat další sňatek za platný, jestliže bylo první manželství platné. Jestliže rozvedení přesto uzavřeli další civilní sňatek, nacházejí se v situaci, která objektivně odporuje Božímu zákonu. Proto nemohou – pokud tato situace trvá – přistupovat ke svatému přijímání. Smíření ve sv zpovědi je v takovém případě možné jen tehdy, pokud svého hříchu účinně litují a slíbí, že budou žít v naprosté zdrženlivosti, jako bratr a sestra.

Svatý otec povzbuzuje tyto křesťany, aby se necítili oddělení od církve, i když nemohou přistupovat ke sv přijímání, ale snažili se konat to, co je jim možné, aby naslouchali Božímu slovu, pravidelně se modlili, vychovávali děti v křesťanské víře a konali dobré skutky, a tak aby si vyprošovali Boží milost.

Svou přirozeností je manželství především zaměřeno na budoucnost, na plození a výchovu dětí, což je podle nauky církve vrcholem a korunou manželské lásky. Rodiče mají být prvními a hlavními vychovateli svých dětí.

V současné době ve světě, který je velmi odcizený, ba nepřátelský vůči víře, mají věřící rodiny základní důležitost jako ohniska živé a vyzařující víry. Proto církev nazývá rodinu termínem „rodinná církev“.

Svatý otec při mši svaté v Brně se jmenovitě zmínil o Moravských světcích, kteří se na Moravě narodili: o Sv Janu Sarkanderovi, o Sv Zdislavě a o Sv Klementu Maria Hofbauerovi, o Bl. Restitutě. Chtěl bych vyzdvihnout tři svaté, kteří pocházejí přímo z naší brněnské diecéze: jsou to Sv. Zdislava, která se narodila v Křižanově, Sv Klement Hofbauer, který se narodil v Tasovicích u Znojma, a Bl. Restitutě, která se narodila v Brně – Husovicích. Zajímavá trojice – matka, manželka – Zdislava, kněz – řeholník - Klement Hofbauer, řeholnice a mučednice - Bl. Restitutě. Na prvním místě zde stojí Zdislava – manželka, matka – žena, která posvětila rodinný život a která se sama posvětila svátostí manželství a životem v rodině. Ukazuje nám svým příkladem, že manželství je skutečnost, která člověka posvěcuje, že svátost manželství je prostředkem k dosažení svatosti. Odmítat svátost je vlastně odmítání svatosti, ano je to odmítání spásy. Lidé, kteří úmyslně žijí ve svazku, který není manželstvím, vlastně ohrožují svou naději na věčný život u Pána.

Prosme naši svatou rodačku paní Zdislavu za naše rodiny. Prosme ji, aby rodiny v naší vlasti, byly tím, čím jsou a čím mají být: totiž první školou křesťanského života školou bohatěji rozvinutého lidství, aby byly, jak tomu bylo již v prvních dobách církve, ostrůvky křesťanského života v nevěřícím světě, skutečnou rodinnou církví, ze které může vyrůst nová nadějná generace našeho národa.