Mezidobí 27.neděle (cyklus C)

V dnešním 2. čtení jsme slyšeli dojemná slova apoštola Pavla. Slova, která dojímají, protože jsou to snad jeho poslední psaná slova, jsou to jeho rady milovanému synovi a následovníkovi Timotejovi, která mu adresuje ze žaláře. Obsahují jeho závěrečná doporučení a povzbuzení. Nás upoutávají slova v závěru čtení: „ten drahocenný, tobě svěřený poklad opatruj skrze Ducha svatého, který v nás bydlí“.

O jaký poklad jde? Bezesporu o poklad víry. O poklad nejcennější. Ano, pro křesťana není nic cennějšího, než pravá víra. Víra bývá ohrožena bludy. Bludy, nepravdy v oblasti víry jsou velkým zlem. Narušují, zpotvořují to nejdražší – poklad víry. Kdyby církev upadla do bludu, znamenalo by to, že ji brány pekelné přemohly. Považme – církev, která by hlásala bludnou nauku, by již nebyla církví Kristovou. Jako církev by zanikla. Mohla by se nazývat 100 x církví, církví by nebyla. Neboť církev je jenom jedna – církev Kristova, ta církev, která hlásá neporušenou Kristovu pravdu, bez příměsí bludu. Proto církev vždy tak žárlivě bděla nad čistotou víry, proti všem bludům. Že se v minulosti někdy i uchylovala ke krutým opatřením, je ovšem ta druhá, politováníhodná stránka věci. To byly chyby a hříchy lidí, jednotlivců, církev jako celek však nemůže zbloudit ve víře.

Poklad víry Kristus svěřil své církvi, aby jej střežila a neomylně vykládala. Úkol autenticky vykládat Boží slovo psané nebo ústně předávané je svěřen pouze živému učitelskému úřadu církve, který vykonává svou pravomoc ve jménu Ježíše Krista, to je biskupům ve spojení s Petrovým nástupcem, římským biskupem.

Odloučené církve zdůrazňují význam Bible, Písma sv. To my zdůrazňujeme také. Církevní učitel sv Jeroným pravil: „neznalost Písma je neznalostí Krista“. Ale víme také, že Písmo není přenecháno soukromému výkladu jednotlivců. Jednotlivci se často mýlí. K omylům dochází na základě principu „přání je otcem myšlenky“. Ne, výklad Písma nemůže nechán napospas lidskému subjektivismu. Dnešní doba je až přílišně subjektivistická, proto dochází k tolika různým falešným naukám a bludům v každém směru. Je si to vezměme – byly doby, kdy potrat byl pokládán a trestán jako hrůzný zločin. Dnes se naopak pokládá za právo ženy. Změnila se snad skutečnost, že to, co dříve bylo zločinem, je dnes právem? Ne, skutečnost se nezměnila, zlo je zlem, a dobro dobrem, v minulosti i přítomnosti. Změnily se pouze postoje lidí, postoje pravdivé se na základě lidské svévole změnily na nepravdivé, falešné. Církev je však skálou pravdy, ta postoje nemění podle lidských nálad. To by zradila pravdu, a již by nebyla církví Kristovou. Brány pekla by ji přemohly. A k tomu podle příslibu Krista nedojde. Ve věcech praktických se postoje církve samozřejmě měnit mohou, dříve se mše sv sloužila celá v latině, dnes církev tyto texty zpřístupnila lidu překladem do rodného jazyka. Ale nemůže se měnit pravda o mši sv – to že je nekrvavým zpřítomněním Kristovy oběti, nemůže být dnes pokládáno za pouhou připomínkovou hostinu, jak to chápou protestanti. Církev nemůže a nesmí, a to ani v zájmu ekumenismu zradit jí svěřenou pravdu, protože chránit a opatrovat Kristovu pravdu je jejím zcela prvořadým úkolem.

Učitelský úřad církve není nad Božím slovem, naopak, slouží mu, tím, že ho svědomitě opatruje a při jeho výkladu jej chrání od subjektivních a bludných výkladů.

Učitelský úřad svůj úkol předávat víru bez bludů vykonává v plnosti, když definuje nějaké dogma. To slovo „dogma“ nahání lidem husí kůži, má takovou negativní příchuť, když se hovoří o něčem, že je to „dogmatické“, tak se to chápe jako něco strnulého, zapšklého, apod. Neprávem. Výraz „dogma“ je řecké slovo a znamená „pravidlo“. Je výrazem pro pravidlo, jímž se něco řídí. A my víme, že bez pravidel se ani v běžném životě neobejdeme. Potřebujeme pravidla silničního provozu, aby na našich silnicích nezavládl chaos, ten chaos zavládne, když se lidé pravidly neřídí. Potřebujeme pravidla pro náš život na každém kroku – nejen na silnici, ale i v oblasti společenské, hospodářské apod. Učitelský úřad církve nám předkládá pravidla pro naši víru – učí nás, jak máme věřit, a proto když nám něco předkládá jako dogma, tj. jako článek víry, žádá po nás neodvolatelný souhlas víry.

Články víry nejsou nějaká suchá teorie. Jsou světlem na naší cestě života. Jsou organicky spojeny s naším duchovním životem. Jsou naším pokladem. Co nám třeba poskytují dogmata o eucharistii? Ta, která nás termínem „přepodstatnění“ učí, že v eucharistii je přítomno živé Tělo a žívá Krev Našeho Pána, ano, že je zde přítomen živý Kristus sám, aby byl naším duchovním pokrmem, naší posilou pro věčný život. Jaké úžasné světlo a jaká duchovní síla vyplývá pro nás z těchto dogmat!!

Každý křesťan stojí před celoživotním úkolem, aby rostl ve své víře. Celý náš život je růst. Vidíme to sami na sobě – když se zamýšlíme nad svými postoji, které jsme zaujímali před lety, zjistíme často, „že dnes jsme už úplně jinde“, že jsme vyzrálejší, hotovější. Jak je tomu v oblasti víry? Nemůžeme zde zůstat na úrovni dítěte 3. třídy Základní školy. Bohužel často tomu tak bývá. Když dítě ukončí účast na výuce náboženství po 1. sv. přijímání. Pak se nelze divit tomu, že takový člověk místo aby ve víře rostl, od víry a náboženského života odpadá. Jáhen a psychiatr Max Kašparů říkal studentům na Teologické fakultě, že při přípravě na církevní sňatek je právě nejhorší spolupráce s těmi, kdo „vychodili“ náboženství ve 3. třídě. Ti si myslí, že vědí všechno, a při tom nevědí vůbec nic. Myslí si, že velikonoce jsou o tom, že svatá rodina jela na oslíku do Egypta.

Ve víře rosteme stálým studiem a přemýšlením o víře. A jako ve všem rosteme zkušeností. Zkušenost víry získáváme životem z víry. Když svůj život žijeme ve víře, když své životní kroky promýšlíme z hlediska víry, získáváme zkušenost víry – hlubší důvěrnost s Bohem, se svatými, s Pannou Marií. Stáváme se stále víc a víc ve světě víry „doma“. Víra se stává naším domovem.  Pro člověka, který ve víře není „doma“, je víra stále něco cizího, abstraktního, neživotného. Pouhý zvyk, tradice.

Položme sami sobě otázku: jsem ve víře doma. Mám v oblasti víry pocit, že zde je můj domov, že to je svět, kam patřím, ve kterém jsem zakotven? A pokud tomu tak ještě není, prosme ve vší pokoře Pána, aby nám dal milost růst ve víře, abychom docházeli stále hlubšího poznání, a s ním spojené důvěry, radosti a pokoje.