Mezidobí 28.neděle (cyklus A)

Ve čteních jsme dnes slyšeli o hostině: prorok Izaiáš v 1. čtení hovoří o hostině, kterou Bůh připraví na své svaté hoře pro všechny národy. Je to obraz budoucího povolání všech lidí do Božího království, obraz spásy, ke které jsou povoláni všichni bez rozdílu. V evangeliu jsme slyšeli o pozvání na královskou svatbu. Nejdříve jsou povoláni ti, kterým se této cti má dostat na prvním místě, řekli bychom takoví prominenti. Pozvání na královskou svatbu je velká čest, je to pozvání, které se v zásadě neodmítá. Ale v tom našem podobenství se děje něco nepochopitelného – pozvaní – prominenti – nejen, že odmítají, ale někteří z nich, královy posly pochytali a zabili. Vskutku nepochopitelné. Kdo ti pozvaní jsou, se můžeme snadno domyslet. Jsou to ti, kteří jako první měli nárok na pozvání do Božího království, jsou to synové a dcery vyvoleného národa. Jak se mnozí z nich zachovali, víme, někteří nedbali, jiní dokonce se proti Kristu a jeho apoštolům postavili. Kristus v tomto podobenství předpovídá nevěru židů.

Ale král se nevzdává myšlenky dostat hosty na svatbu svého syna. Uchyluje se k neobvyklému opatření: posílá své služebníky na rozcestí a zve všechny možné lidi, z  svatbu. Bez nějakého výběru. Pán Ježíš říká doslova „shromáždili všechny, které našli, dobré i zlé“. Tedy řekli bychom, že se sešla taková „sebranka“! Ano, sebranka odevšad posbíraná, se shromáždila v královské svatební síni. Jak říká Pán Ježíš „dobří i zlí“. Zkrátka  sebranka posbíraná místo těch prominentů, kteří pozvání odmítli. A právě to je obraz církve! Vždyť řecký výraz pro „církev“ -  ekklesia - znamená původně svolání, shromáždění těch svolaných, tedy zkrátka taková „sebranka“. Ano, jsme skutečně taková Boží „sebranka“. Společenství církve, to není žádná elita, žádný výkvět. Pán Ježíš říká, že se tam sešli „dobří i zlí“. I hříšní lidé jsou povoláni do církve! I pro ně je tam místo! Protože církev je „svátostí spásy“, v ní mají lidé dojít spásy, a Pán Ježíš nepřišel povolat jen spravedlivé, ale také hříšníky.

Jestliže je církev „svátostí spásy“, vzniká otázka, zda mohou být spaseni i ti, kteří jsou dosud mimo Kristovu církev, tedy nekřesťané, ať už jsou to židé, muslimové, nebo pohané? Církev i příslušníkům jiných náboženství přiznává, že i u nich se nacházejí seménka pravdy, které nějak disponují ke spáse. Židé ku příkladu mají Starý zákon, proroky, čekají stále na Mesiáše, který ovšem již přišel. Mají část pravdy, ale ocitají se jakoby v mlze. Jsou nám ovšem ze všech ostatních nekřesťanských náboženství nejblíže. Pak následují muslimové, kteří vyznávají jednoho Boha, milosrdného Stvořitele. I v ostatních, pohanských náboženstvích se projevuje jakési hledání Boha v mlhavých stopách a obrazech. Nelze však zamlčet, že v těch nekřesťanských náboženstvích je také mnoho pošetilostí, které vznikly tím, že se lidé nechali oklamat ďáblem a také svou bujnou fantazií, že je tam také  mnoho bludů, zhoubných pověr a magie.

Od počátku hlásali církevní otcové zásadu, že „mimo Církev není spásy“. Tím chtěli vyjádřit, že kdo zaviněně odmítá stát se křtem členem církve, nemůže dojít spásy. Takový člověk sám spásu odmítl. Toto tvrzení se však nevztahuje na ty, kdo bez vlastní viny neznají Krista a církev, kdo však s upřímným srdcem hledají Boha, nechají se vést Jeho milostí, Jeho vnitřními vnuknutími, řídí se svým svědomím a usilují o pravdu a spravedlnost.  2. vatikánský koncil praví: „Bůh si může cestami, které jsou známy jen jemu, přivést lidi, kteří bez vlastní viny neznají evangelium, k víře, bez níž se mu nelze líbit, přesto však církvi připadá povinnost a zároveň i svaté právo hlásat evangelium všem lidem“.

Tuto povinnost plní církev misiemi. Plní příkaz svého Spasitele: „jděte, tedy a získávejte mi za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha sv a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal“. Církev z tohoto příkazu a z Boží lásky ke všem lidem odvozovala svoji misionářskou horlivost, kterou vyjádřil apoštol Pavel slovy: „Kristova láska nás nutí“.

Církev je svou podstatou misionářská. To se týká nejen těch misionářů, kteří ve vzdálených zemích, často s nasazením života konají své misijní poslání, to se týká nás všech. I my žijeme v misijním prostředí. Jsme povoláni k tomu být misionáři na prvním místě ve svých rodinách, také  v prostředí, v kterém žijeme, máme se máme snažit  šířit evangelium svým životem a příkladem, abychom byli kvasem společnosti, který s velkou trpělivostí prokvasí celé těsto lidstva odvráceného od Boha a Krista. Svatost biřmování je především svátostí, která nás posvěcuje k misijnímu úkolu, která nám uděluje milost a sílu Ducha sv, abychom byli Kristovými svědky.

„Pozvěte na svatbu, koho najdete“ říká v podobenství král svým služebníkům. „Koho najdete“ – všichni jsou pozváni. My můžeme Pánu poděkovat za to, že si nás našel. Že nás přivedl do svatební síně své církve. Že si nás „posbíral“.   Poděkujeme mu také tím, že budeme těmi, kdo toto pozvání budou šířit dál.