32. neděle v mezidobí, cyklus A

15.11.2011 21:21

32. neděle v mezidobí /A/

Slavili jsme Slavnost Všech svatých. Co měli všichni svatí  společného. Byli to na jedné straně lidé velmi různorodí: muži, ženy, děti, kněží, biskupové, řeholníci, ale také matky, vdovy, otcové, lidé chudí i knížata, králové a císařové, lidé vzdělaní i nevzdělaní. Co měli společného? Lásku k Bohu, k bližnímu – a moudrost. Ano, byli moudří. Ne všichni byli takoví učenci jako sv Tomáš Akvinský nebo Augustin – ale moudří byli všichni. Moudrost spočívá v tom, svůj život zakotvit v Bohu. Ne v tom, co je pomíjivé, ale v tom, co je trvalé, věčné.

V 1. čtení jsme slyšeli chválu moudrosti: „moudrost září a nevadne“, jsme četli. Pravá moudrost není záležitost okamžiku, není to prchavá móda. Moudrost je jako chléb – ten se nikdy nepřejí, a vždycky chutná nově a sytí. „Moudrost snadno vidí ti, kdo ji milují, dává se nalézt těmi, kdo ji hledají“. Svatí, to byli hledači moudrosti. A protože ji z celého srdce hledali, a hledali ji tam, kde ji bylo možno nalézt, totiž ne v módních směrech, ale ve slově Božím, proto ji nalezli.

Moudrost v životě, tj.  rozumnost, je správným pravidlem jednání. Spočívá v tom, že při svém jednání si na prvním místě klademe otázku, zda naše jednání odpovídá Božímu zákonu, a ne, zda je pro nás výhodné, příjemné, zda nám přináší zisk. Že si klademe otázku, kterou si kladli svatí: co mi to prospěje pro věčnost? V těchto dnech, jsou naše kroky zaměřeny na naše hřbitovy. Položme si otázku, když stojíme mezi těmi svatými rovy: „k čemu mi to všechno, oč dnes usiluji bude, až svou hlavu položím zde, mezi obyvatele tohoto pole?“

 V evangeliu jsme četli podobenství o družičkách na svatbě – pět bylo rozumných, pět pošetilých. Ty rozumné hleděli dopředu – vzali  sebou potřebnou zásobu oleje do lamp. Ty pošetilé to opomenuly. Těm prozíravým se to vyplatilo, ty pošetilé na svou lehkovážnost doplatily. Ty pošetilé se řídily zřejmě zásadou „nějak to dopadne“. Řekli bychom celkem vzato banální, každodenní příběh. Kdyby zde nebyl závěr toho příběhu, toho podobenství: „bděte tedy, protože neznáte den ani hodinu“. Již staré římské přísloví říká: „vše co děláš, čiň rozumně, a pamatuj na konec“. Totéž, ovšem na vyšší, duchovní rovině na říká Pán v evangeliu: ve všem co činíš, pamatuj na svůj věčný cíl.

Podobenství nám říká, že naším cílem je svatební hostina Božího Beránka. Beránkova svatba – to je ten starý biblický obraz Božího království v nebi. V jednom z minulých evangelií jsme slyšeli o pozvaných na svatbu, kteří to pozvání odmítli. Dnešní evangelium se týká nás, kteří jsme toto pozvání neodmítli. Jsme přece věřící, do kostela chodíme, pozvání jsme přijali. Podobáme se těm deseti družičkám, které na svatbu skutečně přišli. Ale pozor – mezi těmi družičkami byl přece jen určitý ne nepodstatný rozdíl. Pět bylo rozumných, pět pošetilých. Ty rozumné vyšly ženichovi vstříc s rozžatými lampami, těm pošetilým zhasly.

Ty rozumné jsou obrazem těch, kteří Boží život, spojení s Bohem v sobě  udržují. Zkrátka řečeno, kteří dbají o sebe po duchovní stránce. Kteří svou duši vyživují Božím slovem, kteří se pravidelně posvěcují svátostmi. A ty pošetilé – to jsou ti, kteří „nedbají“. Kteří zapomínají. Kteří se domnívají, že tím, že přijali pozvání, již mají vyhráno. Vždyť jsou již pokřtění, vždyť již byli u prvního sv. přijímání, vždyť jdou na mše sv párkrát do roka, při pohřbu, nebo o pouti. A proto se domnívají, že jsou oprávněnými „štamgasty“ u stolu na svatební hostině. Usnuly na vavřínech.

Nesmějí se však divit, že uslyší tvrdá slova: „neznám vás“. Proč? Protože jejich lampy už nehoří. Protože nesvítí! Protože v nich zhaslo světlo!

V Knize Zjevení apoštola Jana čteme varovná slova Pána představiteli církevní obce v Efesu: „mám proti tobě, že jsi upustil od své první lásky“, tzn. že jsi upustil od své první horlivosti, od svého prvotního zápalu.

A co my? Snad nepatříme mezi ty pozvané na královskou svatbu, kteří odmítli pozvání, a už vůbec ne, mezi ty, kteří ztýrali a zabili posly, kteří je zvali. Ne, vždyť jsme křesťané a ke Kristu  se hlásíme. Ale svítí Jeho světlo ještě v naší duši?  Svítíme, jsme zapálení pro evangelium? Nebo už jen plápolá jakýsi úsporný plamínek?