Mezidobí 33.neděle (cyklus B)

Kristovo kněžství

Lidé všech dob přinášeli oběti. V Písmě sv. čteme o tom, že již synové Adamy a Evy Kain a Abel obětovali oběť. Ale Kainova oběť se Bohu nelíbila, líbila se mu Abelova oběť, protože tato oběť vyjadřovala jeho skutečné obětní smýšlení, u Kaina se jednalo spíš o formalitu. Smyslem oběti je vyjádřit smýšlení lidského srdce, srdce, které chce oslavit především Boha a také v duchu kajícnosti touží podat´náhradu za své hříchy. Ale je člověk vůbec schopen Bohu podat adekvátní protihodnotu za své hříchy, adekvátní protihodnotu za všechny spáchané hříchy, počínaje hříchem prvních lidí, až po hříchy současných lidí?

„avšak Kristus podal za hříchy jednu jedinou oběť“ píše autor listu Židům. Kristova oběť je tou jedinou obětí, adekvátní protihodnotou, která odčiňuje hříchy celého lidstva. Protože je obětí dokonalou, obětí nejvyšší lásky, obětí zcela dobrovolnou, obětí samotného Božího Syna. A protože Bůh nemá tělo, nemůže proto trpět, se Boží Syn stal člověkem, aby byl jedním z nás, proto chtěl vzít na sebe naše tělo, naše hříchy a také naše bolesti. „Co my jsme trpět měli, On snášel“, píše starozákonní prorok.

„Jedinou obětí, totiž přivedl k dokonalosti jednou provždy ty, které posvětil“ píše apoštol. Kristova oběť je dokonalá, a k dokonalosti přivádí člověka. Je tak dokonalá, že k ní již nelze nic přidat. Je jedna jediná a absolutně dostačující. Je v ní obsažena moc a síla a účinnost dostačující pro odpuštění všech hříchů. Kristova oběť je mořem lásky, které smývá všechnu špínu světa.

Kristus i dnes kráčí světem, odpouští hříchy, narovnává člověka v jeho pokřivenosti, napřimuje jej v jeho slabosti, posiluje jej a posvěcuje. Během 33 let svého pozemského života působil jako člověk, dnes působí viditelně a slyšitelně ve svých svátostech. Ve svátostech vykonává Kristus svůj kněžský úřad, odpouští hříchy, usmiřuje člověka s Bohem, posvěcuje jej. Svátosti jsou viditelná znamení, ve kterých Kristus působí neviditelnou milost.

Kristus podal za hříchy jednu jedinou oběť – Kristus je naším knězem, knězem, který přináší oběť vlastního života. Předcházející kněží SZ podávali různé oběti, avšak žádný neobětoval sebe sama. Avšak pouze oběť sebe sama je dokonalá, a tou obětí byly oběť Kristova.

Kristus je naším věčným knězem. Jeho kněžství neskončilo na Kalvárii. Vykonává jej stále, stále nám přivlastňuje, rozdílí účinky své oběť, její zásluhy, její smírnou a odpouštějící moc. Děje se to především ve svátostech. Ve svátostech vykonává Kristus své kněžské poslání, ve svátostech je Kristus stále mezi námi přítomen jako kněz.

To má hluboké důsledky pro náš život: vždy, když je udělována svátost, je Kristus přítomen. Je to Kristus, který tu svátost ve skutečnosti uděluje. Kristus křtí, Kristus odpouští hříchy, Kristus posiluje nemocné ve svátosti pomazání nemocných, Kristus spojuje v jednoho člověka manžele ve svátosti manželství, Kristus uděluje Ducha sv ve svátosti biřmování, Kristus proměňuje chléb ve své tělo a víno ve svou krev, Kristus se nám dává v eucharistii. Přijetím každé svátosti se setkáváme s Kristem, knězem. Kristus je knězem, kněz, který jej zastupuje, je vlastně pouze jeho nástrojem, jedná na základě zmocnění skrze Krista, v Jeho osobě.

Je třeba, abychom si uvědomili, že Kristus není pro nás nějaká historická osobnost, Kristus není minulostí, Kristus je stálá přítomnost, je stálým „dnes“. To, co pro nás učinil Kristus, není něco, co se stalo kdysi dávno, co si připomínáme při slavení různých svátků, tyto události jsou stále přítomné, protože náš život z nich čerpá, protože jsou stálým zdrojem posvěcení, odpuštění a posily.

V liturgii během církevního roku neslavíme proto jen minulost, ale slavíme přítomnost. O vánocích neslavíme jen, že se Kristus pro nás narodil před 2000 lety, ale že se v nás rodí stále znovu, když v Něj věříme, když Jej přijímáme, o velikonocích, neslavíme dávnou událost Jeho Umučení a Vzkříšení, ale s vděčností slavíme naši Spásu, kterou právě tyto události, které se kdysi staly, v nás uskutečňují, takže v nás, v naší existenci se stávají přítomnými. Kristus není jen tou osobou, která něco kdysi uskutečnila, třeba při Poslední večeři, ale Kristus je tím, kdo to uskutečňuje právě dnes, právě v našem shromáždění, v naší liturgii.

V tom spočívá liturgie: Kristus koná něco mezi námi. Je to dílo Krista, my se kolem Něho shromažďujeme, spojujeme se s Ním, a umožňujeme mu, aby mezi námi konal své dílo našeho posvěcení skrze Jeho přesvatou oběť.

Proto je třeba, aby liturgie byla přesná a objektivní. Při liturgii si nemůže nikdo konat, co chce, ale musí se podřídit objektivnímu řádu, jak jej ustanovil Kristus a jak jej dále zpřesnila církev. Tento řád se nazývá ritus. Kristus ustanovil to podstatné, například u křtu omývání vodou a vzývání Nejsvětější Trojice, při eucharistii Proměnění a Přijímání. Další části, které jsou k podstatným částem připojeny, ustanovila církev, aby prohloubila naše chápání, naše prožívání toho, co nám Kristus chce darovat.

V církvi existuje celá řada ritů, tak jak se v různých oblastech vyvinuly. Existuje ritus římský, alexandrijský, byzantský, antiošský, východosyrský a arménský.

V ritu římském došlo k dalekosáhlým změnám po druhém vatikánském koncilu. Církev se rozhodla přizpůsobit ritus potřebám dnešní doby. Umožnila sloužit liturgii v lidovém jazyce, nikoliv tedy jen v latině, jak tomu bylo dřív, kdy se latina pokládala za hlavní a vlastně výlučný jazyk římského ritu. Liturgie se tím stal pro lid srozumitelnější. Mnozí však nad těmi změnami želeli, i když většina křesťanů tyto změny s radostí přijala. Ti, kteří byli proti těmto změnám, poukazovali na to, že liturgie ztratila svůj slavnostní ráz, svou krásu, své tajemno, že se stala určitým způsobem sice srozumitelnou, ale také všední a banální. I sám papež Pavel VI., který tyto změny zavedl, to učinil s lítostí, prohlásil, že církev přinesla velikou oběť, když odložila svou krásnou a velebnou liturgii ve prospěch moderního člověka.

Někteří se však nemohli s těmito pastorálními změnami v církvi smířit. A tak vznikly skupina kněží, především mladých, kolem francouzského arcibiskupa Lefebvre, kteří změny zavedené papežem Pavlem VI. nepřijali. Když tento arcibiskup před svou smrtí posvětil za své nástupce bez souhlasu papeže 4 biskupy, došlo ke schizmatu, k rozštěpení. Tito biskupové upadli do exkomunikace. Dnešní svatý otec ve své milosrdné lásce exkomunikaci sňal, aby této skupině umožnil návrat do společenství církve. Nyní probíhají rozhovory mezi svatým stolcem a zástupci takzv „lefebvristů“, čili Kněžského bratrstva sv. Pia X. Chceme se modlit, aby toto rozštěpení pominulo, protože je to velká rána pro církev, jelikož kněží tohoto společenství a věřící, kteří k nim patří, jsou lidé velmi zbožní a hlubocí, v zásadách katolické víry zakotvení, celosvětově je těchto kněží asi 600, mají několik seminářů, ve kterých vzdělávají své kněze, celou řadu škol, 2 university a větší počet příznivců. Jejich jedinou chybou vlastně je nepřijetí II. vatikánské koncilu a všeho, co zavání modernismem v církvi. Dochází k tomu, k čemu tak často v minulosti v dějinách došlo, že reformátoři s vaničkou vylili i dítě, to je, ve snaze odstranit to špatné odstranili i to dobré, a tak poškodili církev a způsobili jí škodu.

Svatý otec, ve snaze vyjít vstříc těm, kteří touží po staré latinské liturgii, velkoryse umožnil, aby kněží za určitých okolností, pokud si to skupina věřících přeje, konali liturgii podle starého, předkoncilního řádu. Hovoří se v této souvislosti o mimořádném ritu.

Není, však podstatné v jakém ritu se slaví liturgie, zda ve slavnostním a krásném, starobylém, který jistě svou velebností rozechvívá lidské srdce, či v ritu novém, jednoduchém a srozumitelném, ale důležité je, abychom v každém případě liturgii chápali jako setkání s Kristem, knězem, který mezi námi zpřítomňuje svou oběť a abychom z každého takového setkání odešli posvěceni a proměněni, posilněni ke skutečnému, autentickému křesťanskému životu ve světě. Amen.