Mezidobí 33.neděle (cyklus C)

V dnešním 2. čtení jsme slyšeli slova apoštola Pavla týkající se práce. Apoštol varuje křesťany před zahálčivostí, klade jim na srdce: Kdo nechce pracovat, ať nejí.“ Tato slova zasluhují pozornost. Apoštol totiž neříká „kdo nepracuje, ať nejí“ ale říká „kdo nechce pracovat“. Jsou totiž lidé, kteří by rádi pracovali, ale z různých důvodů nemohou, třeba pro různá postižení, nebo třeba i proto, že práce pro ně nikde není. Takoví lidé, mají právo na naši pomoc a solidaritu.

Práce je dílo a dar Boží. Člověk má povinnost pracovat, protože tuto povinnost určil lidem sám Stvořitel, když jim na počátku řekl: „naplňte zemi a podmaňte si ji“. Bůh tím lidem nenařídil nelítostné plenění země a přírody, jak se tomu bohužel dnes děje, ale aby si člověk zemi a její zdroje podmanil s péčí rozumné hospodáře, který divokou přírodu zušlechtí, a při tom její bohatství a krásu uchová pro další generace. Ne, nechceme, aby budoucí generace žili ve světě, v kterém již nebude deštných pralesů, ve kterém velká část dnešních živočichů a rostlin bude patřit již mezi vyhynulé druhy.

Proč pracovat? Protože člověk je obrazem Božím, o kterém Pán Ježíš pravil: „můj Otec pracuje a já dosud pracuji“. A o sobě řekl: „Syn člověka nepřišel, aby konal vůli svou, ale vůli toho, kdo ho poslal.“ Prací člověk zušlechťuje svět, činí jej lidštějším a rozvíjí také svou osobnost. Práce má člověka těšit, nicméně je také dřinou a námahou.

Člověk má pracovat se správným úmyslem. Do své práce vkládá své nitro. Vypráví se, že jeden cestovatel potkal při stavbě katedrály, tři kameníky, kteří právě otesávali kámen. Ptal se jich, co dělají. První kameník otráveně odpověděl: „Otesávám kámen.“  Druhý se na chvíli zamyslel a pak řekl: „Vydělávám sobě a své rodině na chleba.“  A třetí řekl hrdě: „Stavím chrám“. Dělali stejnou práci a při tom každý dělal jinou věc – každý měl jiný úmysl, s odlišnou motivací přistupovali ke své práci. Není pochyby o tom, že toho třetího ta práce nejvíce těšila, že naplňovala i jeho nitro. To však nemění nic na tom, že práce je také námahou a dřinou, která vyčerpává.  V Genesi praví prvnímu člověku Bůh: „v potu své tváře si budeš dobývat chléb“. Práce je proto také pokáním, tím pádem možností napravovat své hříchy. Když člověk chce konat pokání, nemusí si vymýšlet nějaké sebebičování, nebo tuhé posty, lepší a záslužnější je, vykonat nějakou práci, třeba namáhavou ve prospěch druhých. Práce člověka zušlechťuje – člověk, který obětavě pracuje, koná dílo nejen pro druhé, ale posvěcuje tím sám sebe.

Jeden veslař měl dvě vesla, na jednom měl napsáno „Modli se“ a na druhém Pracuj. Pasažér mu řekl, že to dnes už neplatí, dnes platí jen „Pracuj“. Vesloval tedy jen tím jedním veslem, a člun se stále točil v kruhu. Takový je život člověka, který jen pracuje a zapomíná na modlitbu. Točí se pořád dokola, kolem vlastní osy.

Spasitel sám je pro nás příkladem práce. Třicet let pracoval v tesařské dílně, nejdříve jako mladý učeň svého pěstouna Josefa, později jako samostatný řemeslník. Apoštolové byli všichni muži práce – byli rybáři, apoštol Pavel byl tkalcem stanů. Práce si velmi vážil. I tehdy, když působil jako apoštol, nechtěl, aby jej křesťanské obce vydržovaly, ačkoliv na to měl právo, ale dál se živil svou stanařskou prací. O této skutečnosti se zmiňuje i v dnešním čtení: ve dne v noci jsme se lopotili, abychom nikomu z vás nebyli na obtíž.

Práce je také zdrojem svobody. Člověk, který pracuje, je nezávislý, vytváří si své vlastní postavení na zemi. Mluvíme proto o právu na práci. Ano, práce je lidským právem. Každému člověku má být umožněno, aby pracoval, nikdo nemá být z pracovního procesu vyloučen. Přístup k práci a k povolání má být otevřen pro všechny, bez nespravedlivé diskriminace, mužům i ženám, zdravým i tělesně postiženým. Každý má právo na hospodářské podnikání, a to podle svých možností a schopností. Kdo podniká, v jakékoliv sféře, má své povolání na prvním místě pokládat za službu společnosti. Má samozřejmě právo na spravedlivý zisk pro sebe a pro svou rodinu. Je povinen dbát spravedlivých zákonů, které vydává autorita ve společnosti, a které upravují hospodářské vztahy.

Hospodářská činnost se nemůže odehrávat v právním a politickém vakuu. Povinností státu je zajistit všem rovnost příležitostí, chránit svobodu, bezpečí a jistotu jednotlivců i institucí. Jeho úlohou je kontrolovat a řídit dodržování lidských práv v hospodářské oblasti.

Spravedlivá mzda je oprávněný plod práce. Upírat ji anebo zadržovat může představovat velkou nespravedlnost. Papežové ve svých sociálních encyklikách zvlášť opakovaně zdůrazňovali, že práce má být odměňována tak, aby jednotlivci a jeho rodině dala možnost vést slušný život po stránce hmotné, společenské, kulturní a duchovní.

Někdy dochází ke střetu zájmů mezi zaměstnanci a zaměstnavateli. Církev se nestaví proti spravedlivé stávce, je-li nevyhnutelná a jsou-li vyčerpány všechny ostatní, méně radikální prostředky, jak dosáhnout svého práva. Stávka však nesmí být nikdy doprovázena násilnostmi, a nemá sloužit sobeckým cílům jednotlivých skupin.

Být bez práce kvůli nezaměstnanosti je pro toho, kdo je jí postižen, téměř vždy urážkou jeho důstojnosti a ohrožením životní rovnováhy. Kromě toho z ní vyplývají četná mravní nebezpečí. Vede k rozvratu rodin i společnosti.

Apoštol Pavel praví o zahálčivém životě: Slyšíme, že někteří z vás žijí zahálčivě a vůbec nepracují, ale jsou zaměstnáni věcmi, do kterých jim nic není. Takovým lidem důrazně přikazujeme mocí, kterou máme od Pána Ježíše Krista, aby v klidu pracovali a jedli chléb, na který si sami vydělají.

Ano, v klidu pracovat, a ve skromnosti jíst vydělaný chléb, to je velký dar, za který máme být především Pánu Bohu vděčni. Děkovat za něj, znamená také nezapomínat na ty, kterým se bez vlastní viny, tohoto daru dosud nedostává. I takových lidí je bezpočet v dnešním světě. I na ně pamatujme a nezapomínejme na ně, vždy když máme příležitost projevit svou solidaritu.