4. neděle adventní, cyklus B

4. neděle adventní.

Slyšeli jsme evangelium, které je jistě nejčtenějším evangelním úryvkem během církevního roku: slyšíme jej o většině mariánských svátků a jeho slova jsme vyslechli i dnes o čtvrté neděli adventní, která je mariánskou nedělí na samém prahu vánoc. A nejen to – obsah tohoto evangelia si ve zkrácené formě zpřítomňujeme třikrát denně v modlitbě Anděl Páně. Proč? Protože skutečnost, že Boží Syn se stal člověkem je základem naší křesťanské víry. Věta, kterou 3 x denně opakujeme:  Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi,  je jádrem našeho vyznání. K okamžiku Vtělení směřovaly celé předchozí dějiny lidstva.

Ve druhém čtení jsme slyšeli apoštola Pavla, který praví, že Bůh již předem slíbil svou radostnou zvěst ústy svých proroků ve svatém Písmě o svém Synu. Po celou dobu před Kristem Bůh lidstvo připravoval na příchod svého Syna.

Tato příprava započala již na počátku po pádu prvních lidí do hříchu. Bůh po jejich pádu v nich vzbudil naději na spásu příslibem vykoupení. Tuto skutečnost krásně vyjadřuje 4. eucharistická modlitba slovy: „a když ti člověk odepřel poslušnost a ztratil tvé přátelství, tys ho nenechal na pospas smrti. Slitovával ses nad lidmi, častokrát jsi jim nabízel smlouvu.“ S praotcem Noe uzavřel Bůh po potopě smlouvu, když mu a celému lidskému pokolení dal příslib své shovívavosti, že již nevyhubí celé lidstvo vodou potopy. Jako znamení shovívavosti Boží od té doby měla být duha na obloze, ne že by duha před tím neexistovala, ale tento fyzikální jev, nyní dostal nový význam, měl se stát znamením smíření a pokoje, duha, která se klene jako luk na nebi, měla připomínat lidem, že Bůh odkládá válečný luk s lidstvem a že si přeje, aby společenství národů spolu žilo v míru a pokoji.

Zvláštní Smlouvu uzavřel Bůh se spravedlivým Abrámem, kterému dal nové jméno Abrahám, to je otec mnoha národů. Jemu dal příslib, že z jeho potomků vzejde spása pro všechny národy.

Tuto Smlouvu potom Bůh obnovil a prohloubil na Hoře Sinai s Mojžíšem a izraelským národem. Dal jim Desatero – Zákon – a slíbil jim svou ochranu v Zemi, kterou jim dá za dědictví. Podmínkou jeho ochrany a záštity je zachovávání Zákona. Od té doby se rozvíjely pohnuté dějiny izraelského národa, dějiny poznamenané četnými odpady a návraty, dějiny zrady, trestu, ale i pokání a odpuštění. Klíčovými postavami těchto dějin byli proroci – muži, kteří vystupovali jménem Božím, kteří Jeho jménem napomínali, varovali, burcovali, ale také  v nejbolestnějších chvílích těšili a otevírali perspektivu naděje. „Kázáním proroků jsi je učil očekávat spásu“ – tak to vyjadřuje eucharistická modlitba.

„Mnohokrát a mnoha způsoby mluvil Bůh v minulosti k našim předkům skrze proroky. V této poslední době však promluvil k nám skrze svého Syna“ čteme na začátku listu Židům. Těmito slovy vyjadřuje apoštol, že Kristus je konečné a definitivní Slovo svého Otce, že Bůh v Něm říká všechno, a nebude již jiné slovo než toto. Sv Jan od Kříže, jehož památku jsme tento týden slavili tuto skutečnost skvěle  vyjádřil slovy: „když nám Otec dal svého Syna, který je Jeho Slovo, a On nemá jiné, řekl nám všechno jednou provždy v tomto jediném Slově a nemá už, co by říkal…proto kdo by se dnes chtěl tázat Boha,nebo si přál nějaké vidění nebo zjevení, nejen by jednal  pošetile, ale urážel by Boha, protože by neupíral oči úplně na Krista a vyžadoval by něco jiného nebo nějakou novotu.“

Ježíš Kristus je plnost Božího zjevení. V Něm nám Bůh řekl všechno, co máme vědět pro svoji spásu. A dal nám církev, abychom v ní toto Boží zjevení žili, v církvi nám dal její učitelský úřad, aby nás do Božího zjevení stále hlouběji uváděl. Křesťan nemůže přijmout nějaké nové zjevení, které si dělá nárok na překonání nebo jen doplnění toho, co nám přinesl Kristus. Různá mariánská zjevení, třeba v Lurdech nebo ve Fatimě, která církev uznala a doporučila, pouze jen upozorňují na to, co nám již řekl Kristus. Avšak každé zjevení, které by chtělo něco „nového“ přidat k tomu, co učil Kristus a co jeho jménem k věření předkládá církev,  je pouze lidský klam a mam, je to scestí na které lidstvo přivádějí různá nekřesťanská náboženství a také novodobé sekty, které předstírají, že jsou křesťanské, ale ve skutečnosti vycházejí z různých falešných výplodů lidské fantazie, jsou to nepravá zjevení. Mezi takové sekty patří např.  Jehovisté nebo mormoni.

V dnešní době na nás doráží změť různých názorů a fantazií, bludů a pověr, které jsou z velké části importem ze zemí Dalekého východu, různé směsi esoteriky, které se skrývají  pod pláštíkem duchovních nauk. Čistotu víry však máme zaručenu v církvi Kristově. Abychom si   zachovali svou víry čistou a nenarušenou, je proto třeba studovat pramen, v kterém je obsažena, tj. Katechismus katolické církve, který nám předkládá autentické učení církve Kristovy. Nedávno vyšla jeho zkrácená verze pro mladé, tzv. Youcat. Na zadní obálce tohoto díla, čteme slova Sv Otce Benedikta, adresovaná mladým, ale i každému z nás: „studujte katechismus! Přeji si to z celého srdce. Studujte katechismus vášnivě a vytrvale!  Studujte jej v tichu   svého pokoje, čtěte si v něm ve dvou, při přátelském setkání, vytvářejte studijní kroužky, sdílejte se po internetu. Ve své víře byste měli být zakořeněni mnohem hlouběji než generace vašich rodičů“. TatoTa slova bychom si měli opravdu vzít k srdci. Amen.