Adventní 4.neděle (cyklus C)

IV. neděle adventní je tradičně v liturgii církve slavena jako neděle mariánská. Vždyť celá doba adventní je dobou mariánskou – tři postavy jsou pro adventní dobu charakteristické, s kterými se v nejčastěji v textech setkáváme. Je to Panna Maria, Jan Křtitel a prorok Izaiáš.

V dnešním evangeliu jsme slyšeli o setkání dvou žen. Panna Maria, když slyšela od anděla, že její příbuzná Alžběta je již v šestém měsíci, vydala se za ní, aby jí posloužila a pomáhala v jejích mateřských starostech. Vidíme jak citlivá a vnímavá byla její duše pro ženské starosti své stárnoucí příbuzné. Byla vždy a všude tam, kde jí bylo potřeba. Setkání dvou žen, staré a mladé můžeme chápat jako setkání Starého a Nového zákona. Alžběta, stará žena, ztělesňuje Starý zákon. Maria Zákon nový. Alžběta volá: „Blahoslavená, která jsi uvěřila“. Tato její slova jsou chválou Starého zákona adresovaná Panně Marii. Celý Starý zákon byl obdobím čekání a naděje, obdobím víry, že Bůh splní své zaslíbení a pošle Mesiáše. Ne všichni, kteří byli k víře povoláni, skutečně věřili. Mnozí odpadli a přiklonili se k pohanským kultům. Ale i v srdcích věřících, se ozývali pochybnosti. Král Achaz nechtěl uvěřit a odmítal dokonce i znamení, a otec Jana Křtitele, kněz Zachariáš, ten zase znamení chtěl, vyžadoval ho, a dostalo se mu znamení, oněměl. Maria však bezvýhradně uvěřila a přijala vůli Boží: „jsem služebnice Páně, ať se mi stane podle slova tvého.“  Proto ji chválí Alžběta: „Blahoslavená jsi, která jsi uvěřila.“

Marii si Bůh od věčnosti vyvolil, aby byla Matkou Vykupitele. Bůh nechtěl Vtělení Božího Syna lidstvu vnutit. Platí i zde slova Sv Augustina: „Bůh, který tě stvořil bez tebe, nespasí tě bez tebe.“ Bůh chtěl svobodnou spolupráci svého tvora při vykoupení a spasení člověka. Chtěl, aby lidstvo spásu přijalo, aby s ní spolupracovalo. Alespoň v jednom člověku. Tím člověkem, který měl zásadním způsobem spolupracovat při spáse celého světa, byla Maria.

Na Mariino poslání bylo lidstvo připravováno po celé období SZ. Na počátku stojí Eva, navzdory své neposlušnosti dostává příslib, že bude matkou potomstva, které zvítězí nad zlým duchem a také slib, že bude matkou všech živých. A pak jsou tu další ženy – stará Sára, pramáti Izraele, Rút, Debora, Ester, Anna, matka Samuela, statečná Judit a další.

Panna Maria je však všechny převyšuje. Již od počátku byla obdařena zvláštní výsadou, byla plná milosti. Tak ji nazval anděl při Zvěstování. Celý její život byl nesen milostí. Od prvního okamžiku svého početí byla ozdobena jasem jedinečné svatosti. Svatí ji velebí slovy: „celá krásná jsi Maria, a poskvrny hříchu prvotního na tobě není“. Toto přesvědčení církve vyhlásil jako dogma slavnostní definicí Bl. Pius IX. Slovy dogmatické definice: „Blahoslavená Panna Maria byla od prvního okamžiku svého početí pro zvláštní milost a výsadu všemohoucího Boha, vzhledem k zásluhám Ježíše Krista, Spasitele lidského rodu, uchráněna jakékoliv poskvrny dědičného hříchu“.

Plnost milosti ji také disponovala k tomu, že vždy a ve všem byla poslušna Boží vůle. To se projevilo i jejím Fiat při andělově zvěstování. Přijala spásnou Boží vůli celým srdcem a bez jakékoliv zábrany hříchu, zasvětila se cele jako služebnice Páně osobě a dílu svého Syna a pod ním a s ním sloužila tajemství našeho Vykoupení.

Souhlas Panny Marie vyžadovala samotná logika Vykoupení. Člověk měl být vykoupen z hříchu. A co je to hřích? Hřích je především neposlušnost a pýcha. Pýcha člověka, který si cení sebe sama, svou vůli víc než Pána Boha a Jeho vůle. Na počátku zkázy člověka stojí neposlušnost a svévole. Na počátku Záchrany člověka proto musí stát poslušnost a přijetí Boží vůle. Ano, na počátku naší spásy stojí věta: „jsem služebnice Páně, staň se mi podle slova tvého.“ Jestliže se 3x denně modlíme Anděl Páně  a tuto větu opakujeme, chceme si tím připomenout velikost a význam poslušnosti, a chceme tím také vyjádřit, že tato věta by měla být i takové základní motto našeho života. Sv. Irenej praví: „Uzel vzniklý neposlušností Evy, byl rozvázán poslušností Marie; co zauzlila Eva nevěrou, to rozuzlila Panna Maria vírou.“ Panna Maria se tak stala matkou živých, svatí otcové zdůrazňují: „Smrt přišla prostřednictvím Evy, život prostřednictvím Marie.“

Alžběta v dnešním evangeliu zdraví Marii jako „matku svého Pána“. Hovoří tak z vnuknutí Ducha sv. Všimněme si, co Alžběta vyjadřuje: ona stařena, navíc manželka kněze, tedy společensky mnohem výš než Maria, nazývá svou mladou příbuznou, „matkou svého Pána“. Pokořuje se před ní. Vzdává jí hold. Téměř jako své panovnici. My si ani neuvědomujeme neobvyklost této události. A bratranec Jan, též starší o tři měsíce, zdraví v mateřském lůně svého Pána. Ten, který na něj za třicet let ukáže slovy: „Hle Beránek Boží“ jej již nyní zdraví a nechává se od něj posvětit. Již nyní se Alžběta i Jan Křtitel stávají svědky skutečnosti, kterou vyznáváme slovy: „z Ducha sv. přijal tělo z Marie Panny a stal se člověkem“. Evangelia sv Matouše a Lukáše dosvědčují, že početí Syna Božího je Božím dílem, které přesahuje jakékoliv chápání a jakoukoliv lidskou možnost. „Vždyť dítě, které počala, je z Ducha Sv.“ říká u Matouše anděl Josefovi. Církev v tom vidí naplnění Božího příslibu dané prorokem Izaiášem králi Achazovi: „Hle, panna počne a porodí syna.“

Víra křesťanů v panenské početí narazila na prudký odpor jak pohanů, tak i nevěřících židů. Ve druhém století napsal křesťanský filozof Irenej dílo Proti Celsovi, ve kterém vyvrací námitka pohanského římského filozofa Celsa proti Kristovu početí z panny. Víra křesťanů nebyla tedy nikterak motivována pohanským bájeslovím nebo nějakými tehdejšími názory. Maria zůstala Pannou i porodu. Ta, která se stala svatostánkem pro Vtěleného Božího Syna, zůstala zasvěcenou pannou pro Něj i po Jeho porodu. Církev si této skutečnosti byla vždy vědoma a od nejstarších dob uctívala Marii jako Aeiparthenos – vždy pannu. Na to se někdy namítá, že Písmo mluví o Ježíšových bratřích a sestrách. Avšak z dobových svědectví víme, že v řeči, kterou se mluvilo v Palestině, byli názvem „bratří, sestry“ označování všichni pokrevní příbuzní – bratranci a sestřenice. Jako bratří Páně jsou u Matouše označeni učedníci Jakub a Josef, jsou ale také nazývány syny „druhé Marie“, jedné z Kristových učednic, „druhé“ na rozdíl od Panny Marie, jednalo se tedy o Ježíšovy příbuzné, o syny Mariiny sestřenice, označení bratři a sestry pro příbuzné nebylo ve Starém zákoně nijak neobvyklé.

Mariino mateřství a panenství je pravdou naší víry. Vyjadřuje, že při Vtělení Božího Syna má Bůh absolutní iniciativu, že to není věc lidská, ale Boží. Ježíšovým otcem je pouze Bůh. Tak jako první člověk byl stvořen Bohem, tak i nový Adam, Kristus, Hlava vykoupeného lidstva měl být z nebe. Maria je prototypem věřícího člověka, i ve svém panenství – je ve všem odevzdána Bohu a všechno má od Boha, i své dítě, svého Syna. A od Boha duchovním způsobem přijala nás všechny za své duchovní syny a dcery. Neměla kromě Krista žádné vlastní děti, abychom my všichni mohli být jejími dětmi. Na kříži přijala za syna apoštola Jana – nejen proto, že když její Syn zemřel, neměla již nikoho, kdo by se o ni staral a zaopatřil ji – to byla ta materiální stránka věci – ale především proto, aby v Janovi se stala matkou nás všech.

Přeji vám všem, aby vánoční svátky, do kterých vkročíme, byly pro vás také dny, kdy hlouběji prožijete nejen přítomnost našeho Pána Ježíše Krista, ale i duchovní mateřství Jeho Matky, aby ve vás se upevnilo vědomí, že v Kristu jsme nejen Božími dětmi, ale i dětmi jeho Matky, nejčistší a nejsvětější ze všech žen na světě. Amen.