Velikonoční 4.neděle (cyklus A)

Před roky mi v Olomouci vyprávěl kolega příběh Harryho. Harry, mladík na severní Moravě onemocněl zhoubnou chorobou pokožky, která jej silně znetvořovala. Manželka jej opustila, nakonec se jej ujala jedna věřící dívka, která se o něj obětavě starala. Harry nalezl cestu k víře. Navštěvovali jej věřící mladí lidé z okolí, blízkého a vzdáleného – kupodivu ani ne proto, aby jej povzbuzovali a těšili, spíše naopak, aby hledali a nacházeli radu, moudrost a povzbuzení u něho. Kolega mi ukázal fotografie Harryho. Nezapomenu na ten hrůzný pohled. Při výuce je ukazoval i studentům na fakultě. Aby mladí lidé pochopili, co je to utrpení, aby si uvědomili, že to, že jsou mladí a zdraví není samozřejmostí. Ale také i to, že utrpení lze smysluplně prožít.

V dnešním čtení říká apoštol Petr: „když děláte dobře, a přesto musíte trpět, je to milé Bohu. K tomu jste přece byli povoláni.“

Apoštol rozlišuje mezi utrpením, které si člověk zasloužil a mezi utrpením, které si člověk nezasloužil. V prvním případě se člověk provinil a utrpení, které je následkem této viny, je spravedlivým trestem. To je případ, kdy člověk udělá nějakou ničemnost a je za ni potrestán. Nebo člověk si vlastní vinou způsobí škodu, nesprávnou životosprávou si poškodí zdraví. Pak člověk trpí tím, co si sám zavinil. I takové utrpení má však význam a není zbytečné. Člověk má takové utrpení přijmout bez zahořklosti, nemá se srovnávat s druhými, kteří se třeba i více provinili, ale má své utrpení přijmout – zní to paradoxně -  s vděčností. Každý trest člověka chrání před něčím ještě horším, dává příležitost k nápravě, vede nás k Bohu. Přijmout trest v tomto duchu, to je křesťanská kajícnost. Je to velká mravní hodnota, a je to i povinnost.

Ale jak je tomu, když člověk cítí, že trpí nevinně? Co třeba křesťané v mnohých zemích, kteří trpí útiskem a pronásledováním? Co když náhle přijde bolestná rána v podobě nemoci, ztráty milované osoby, nezaslouženého životního neštěstí? Když nám druzí lidé ubližují? Pak zjišťujeme, že to nejtěžší na světě je, trpělivě snášet nezasloužené utrpení, které nám působí druzí lidé. K tomu je zapotřebí velké síly a především moudrosti. A bylo by to skutečně nemožné, kdybychom neměli před očima příklad – příklad Krista Pána. Apoštol Petr praví: „Kristus nám zanechal příklad, když mu spílali, on jim to spíláním neoplácel, když trpěl, nevyhrožoval, ale ponechal vše tomu, který soudí spravedlivě.“ Snad namítneme, Kristus to dokázal, protože jeho mravní síla byla větší než naše, On byl přece jen Božím Synem. Avšak musíme si také uvědomit, že po něm to dokázali mnozí křesťané, počínaje prvomučedníkem svatým Štěpánem, který se při svém ukamenování, modlil za své vrahy: „Pane, nepřičítej jim tento hřích“. Člověk, v němž přebývá Kristova síla, dokáže jednat jako On.

Samozřejmě je pro člověka snazší, na nadávku odpovědět nadávkou, na ránu, ranou, na urážku, urážkou, na křivdu, křivdou, na bezpráví, dalším bezprávím! Ale položme si otázku, zda se tím něco vyřeší, zda tím vlastně nesestupujeme na úroveň jednání, které sami odsuzujeme? V roce 1989 při sametové revoluci studenti provolávali: „nejsme jako oni“. Když odpovíme na urážku urážkou, na křivdu křivdou, pak jsme jako oni, pak se řídíme zásadou: „jak ty mně, tak já tobě“, kterou můžeme také vyjádřit slovy: „jsem stejně špatný, jako ty“.

Umění nespočívá v tom, na zlo, opět odpovědět zlem, umění spočívá v tom rozetnout řetěz zla. Každou novou urážkou, nadávkou, hádkou, jen nastavujeme řetěz zla o nový článek.

Přijmout utrpení, které jsme si zasloužili je povinností a zároveň příležitostí svou vinu napravit. Přijmout utrpení, které jsme si nezasloužili – přičemž ovšem nemůžeme nikdy vědět, co jsme si před Bohem za své hříchy nezasloužili – takové utrpení přijmout, je obětí. Kristus také nezhřešil, a přesto utrpení přijal. Ten, kdo trpí za vlastní hříchy, nemůže odčiňovat hříchy druhých. Jen ten, kdo se sám neprovinil, může hříchy druhých odčiňovat svou obětí. Následuje Krista, o kterém apoštol říká: „On sám na sobě vynesl naše hříchy na dřevo kříže, abychom byli mrtví hříchům a žili spravedlivě“.

Vzpomínám se, když jsme v roce 1989 jeli do Říma na svatořečení Anežky České, tehdy byla ještě hluboká totalita, zastavovali jsme se v jednom klášteře, kde přebýval otec Tomáš Tyn, rodák z Brna. Byl nemocný. Zakrátko po tom zemřel. Dověděli jsme se, že utrpení své choroby, obětoval za svobodu své vlasti. Za krátkou dobu byla naše země osvobozena z totality. 

Utrpení nevinných duší, které se obětují, je velkým požehnáním pro druhé. Utrpení sv Štěpána přineslo obrácení Šavla, pronásledovatele křesťanů, že se z něj stal apoštol Pavel. Terezie od Dítěte Ježíše, která trpělivě snášela své utrpení se tak stala patronkou misií. Až na věčnosti poznáme, kolik milostí a Božího požehnání nám všem přinesli oběti třeba i nám neznámých duší.

Utrpení, trpělivě snášené, je milé Bohu. To neznamená, že bychom utrpení měli vyhledávat. Naopak, máme se snažit je od sebe i druhých, odvrátit. Ale přijmout to, co se odvrátit nedá, a nést to jako oběť, to je milé Bohu. Tím můžeme vyprosit mnohé milosti sobě i druhým. A když se nám vede dobřen nezapomeňme na vděčnost a vyprošovat si milost abychom ve zkouškách obstáli.