Hod Boží vánoční 2011
Hod Boží vánoční – ve dne
Říká se, že Vánoce jsou nejmilejší svátky v roce. Ale jsou to opravdu tak milé svátky? Nejsou to svátky, jimž předchází shon, horečná činnost a nakonec vyčerpanost? A potom, až se konečně rozsvítí ty svíce na vánočním stromku, rozbalí se dárky a octnou se vytoužené pokrmy na stole, pak si ten náš človíček konečně sedne a řekne: „tak se nám ty vánoce přece jen vydařily“. A je patřičně hrdý! Jsou to přece naše vánoce, které se nám na samém konci roku vydařily! Aspoň nějaký úspěch!
A přece – pokud vůbec něco není naše dílo, náš úspěch, naše zásluha, pak jsou to vánoce! Vždyť dnes neslavíme nic z toho, co učinil člověk, založení nějakého státu, nebo nějakou pozitivní revoluci či změnu – dnes slavíme to, co pro nás lidi učinil Bůh! Tak to vyjádřil apoštol Pavel: „projevila se dobrota Boha, našeho Spasitele a jeho láska k lidem; ne snad proto, že my jsme něco dobrého vykonali, ale ze svého milosrdenství nás spasil.“ Nejsme to my, kdo dáváme Ježíška, ale Bůh Otec nám dal Ježíše, svého Syna. Poslal nám ho do našeho světa.
Avšak do jakého světa ho poslal? Představme si, že bychom žili někde na nějakém krásném a slunném ostrově v Tichomoří, mezi samými přívětivými lidmi. A tu by někdo přišel za námi a řekl by nám: „tam na severu, kde je stále zima žijí lidé. Jsou zlí, závidí si, vedou spolu války, navzájem se zabíjejí. Jdi mezi ně, do té zimy a tmy a pokus se jim pomoci. Ukážeš jim svou lásku až i když ti ublíží, ty jim neodplatíš zlem, dokonce od nich dobrovolně přijmeš smrt a necháš se od nich umučit. Tak jim dokážeš svou lásku.“ Co bychom řekli na takový návrh? S takovým návrhem se obrátil Bůh Otec na svého Syna: sestoupíš mezi lidi, zlé a podlé, do jejich temnoty, vykoupíš je tím, že na sebe vezmeš jejich hřích, že vytrpíš, co oni ti ve své zlobě způsobí? Jeho odpověď zněla: „hle, přicházím, splnit Tvou vůli“. Ano, já mezi ty lidi půjdu, jsem ochoten stát se jedním z nich.
Boží Syn sestoupil mezi nás lidi. Sestoupil do říše římského císaře Augusta, do říše, ve které vládla vojenská moc. Sestoupil do světa, ve kterém jedni utlačovali druhé, ve kterém vládl meč a peníze, ve kterém lidé, kteří se vzepřeli, byli ukřižováni. Ve kterém existovaly tisíce malomocných. Do tohoto světa sestoupil. A nejen to – vzal na sebe lidství těchto lidí, vzal na sebe úděl těch nejchudších a narodil se ve chlévě. Přišel nám ukázat, jak máme žít. Nám zlým lidem, přišel ukázat, co máme dělat, abychom zlí nebyli. Solidarizoval se s utiskovanými. Za to byl ukřižován. Ten, který byl bez hříchu, zakusil úděl těch nejhorších zločinců. A právě tím zvítězil nad zlem a smrtí.
Do jakého světa by přišel dnes? Škarohlíd asi řekne, do světa stejně špatného a krutého, jako byl tenkrát. Vládnou opět peníze, moc drží ve svých rukách ti, kteří jsou bez skrupulí. V mnohých zemích probíhají válečné konflikty. Avšak nemusíme být škarohlídy. Mnohé se v tom světě změnilo od Kristových dob – k dobrému. Lidé již nejsou křižováni. V mnoha zemích zrušili trest smrti. Existují sestry Matky Terezy, četní pracovníci Charity a jiných humanitárních organizací, kteří pomáhají těm nejubožejším. To ve světě císaře Augusta nebylo. Malomocní byli prostě vyobcováni a nikdo jim nepomohl. Pokud se přiblížili k lidem, zahnali je. Takový byl tehdejší svět. Mnoho se změnilo příchodem Krista. Nemusíme být škarohlídy, kteří nevidí to dobré, ale nemusíme být ani naivními optimisty, kteří si malují skutečnost růžovými barvami. Poslední sčítání lidu opět ukázalo, že skutečnost, že jsme nejateističtější zemí v Evropě, se jen prohloubila. Odpad od křesťanství pokračuje nebývalým tempem. Není vidět světlo na konci tunelu.
Nemusíme však na druhé straně upadat do pesimismu. Víme, že spása není dílo lidské, ale Boží. Že toto dílo započalo o vánocích, když se Kristus narodil. Toto dílo mělo své vrcholy i propasti. Tou propastí byl Velký pátek, hodina Jeho smrti, tím vrcholem Vzkříšení. I církev během svých dějin procházela propastmi a vystupovala na vrcholy. Ty propasti, do kterých sestupujeme, jsou nezbytné, abychom si uvědomili, že nikdo nespasí sám sebe, spasit nás může jenom Bůh. Avšak Bůh chce, aby člověk spolupracoval na Jeho díle.
My lidé toužíme po nezávislosti, jsme rádi, když si na vše stačíme sami, když nikoho nemusíme potřebovat. Naše pýcha, to je touha po nezávislosti. Ale to je iluze: člověk vždy někoho potřebuje, bez pomoci druhých se neobejde. To nás vede k pokoře. Jen Bůh je skutečně nezávislý, nikoho nepotřebuje. Avšak Bůh, ačkoli nezávislý, ve své pokoře chtěl potřebovat člověka. Bůh nás stvořil bez nás, ale nechce nás spasit bez nás. Proto Bůh chtěl potřebovat souhlas Panny Marie ke Vtělení Jeho Syna, protože chtěl potřebovat Ano člověka, chtěl slyšet slova „jsem služebnice Páně, ať se mi stane podle Tvého slova“. Chtěl potřebovat nevyjádřené, ale žité Ano sv Josefa. Jaký by ten svět asi mohl být, kdyby odpovědí člověka na Boží návrh, bylo stále jen Ano? Bohužel, tomu často bylo naopak - tvrdé Ne. Nebylo tomu tak i našem životě? Proto ten svět stále není takový, jaký by měl a mohl být.
Bůh tomuto světu vyšel vstříc. Učinil svůj krok k němu, ke světu. Ale udělal svět svůj krok k Bohu? Ale ano, díky Bohu, jsou tu lidé, kteří ten krok k Němu učinili. Ti mnozí, kteří třeba ve skrytosti a nenápadně uskutečňují Boží království na této zemi.
Přeji Vám všem, abyste se zařadili do počtu těch, kteří spolupracují na spáse tohoto světa. Kteří se Bohu a Jeho plánu spásy dávají k dispozici. Kteří napomáhají k růstu Jeho království lásky, pokoje, a míru. Kteří, přes všechny těžkosti mohou zakusit i tu radost, která z toho plyne. A tuto vánoční,křesťanskou radost vám ze srdce přeji. Amen.