Hodnocení mimokřesťanských náboženství

Na II. vatikánském koncilu se prosadilo kladnější hodnocení mimokřesťanských náboženství.

„V hinduismu zkoumají lidé božské tajemství a vyjadřují je nevyčerpatelným bohatstvím mýtů a pronikavými filosofickými pokusy. Hledají osvobození od úzkostí naší existence bud´ v různých formách asketického života nebo v hluboké meditaci nebo v tom, že se uchylují k Bohu s láskou a důvěrou. Buddhismus ve svých rozmanitých formách uznává radikální nedostatečnost tohoto proměnlivého světa….

Takto si i ostatní náboženství, rozšířená na celém světě, snaží různými způsoby vycházet vstříc neklidu lidského srdce tím, že nabízejí cesty: nauky a životní pravidla i posvátné obřady.

Katolická církev neodmítá nic, co je v těchto náboženstvích pravdivé a svaté. S upřímnou vážností se dívá na jejich způsoby chování a života, pravidla a nauky. Ačkoli se v mnohém rozcházejí s tím, co ona věří a k věření předkládá, přece jsou nezřídka odrazem Pravdy, která osvěcuje všechny lidi. Sama však hlásá a je povinna neustále hlásat Krista, který je „cesta,  pravda a život„/Jan 14,6/„ /NA 2/

Důvodem tohoto kladného hodnocení jiných náboženství je skutečnost, že se především bere v úvahu to, co je v nich autentické, čistotu úmyslu těch, kteří je vyznávají. Při objektivním pohledu na některá nekřesťanská náboženství pozorujeme vedle jevů s křesťanskou vírou neslučitelných také projevy subjektivní autentické zbožnosti, kterými se člověk zaměřuje na transcendentno a absolutno. Církev uznává, že v rozličných náboženstvích se nacházejí semena pravdy. „V Kristu  Bůh k sobě volá všechny národy a chce jim sdělit plnost svého zjevení a své lásky. Zpřítomňuje se různým způsobem, a to ne pouze jednotlivcům, ale též národům v bohatství jejich spirituality, která nalézá v náboženstvích svůj přednostní a podstatný výraz„ /Redemtoris missio 55/.

„Kvůli tomuto výslovnému uznání přítomnosti Kristova Ducha v ostatních náboženstvích nelze vyloučit možnost, že tato náboženství jako taková mají určitou spasitelskou funkci, tedy že navzdory jejich dvojznačnosti pomáhají lidem při dosahování posledního cíle…Je pouze obtížně myslitelné,že spasitelskou hodnotu by mělo to, co Duch svatý působí v srdcích lidí jakožto jednotlivců, a zároveň by spasitelskou hodnotu postrádalo to, co tentýž Duch působí v náboženstvích a kulturách„ [23]

Teologický důvod pro toto kladné hodnocení jiných náboženství spočívá na principu všeobecné spasné vůle Boží. Bůh nabízí svou milost všem lidem dobré vůle. Mnozí lidé se však dosud neseznámili dostatečným způsobem s evangeliem, jediná možnost projevit svou otevřenost vůči transcendentnu se jim nabízí v ritech a projevech náboženství svého prostředí a kultury, v kterém žijí. Z tohoto důvodu mohou tyto zvyky mít skutečnou spasnou funkci, ovšem do té míry, do jaké obsahují pravdivé prvky a jsou pod vlivem Kristova Ducha. Tato skutečnost však nijak neumenšuje jedinečnost a výlučnost Kristova prostřednictví. „ Tvrzení, že v ostatních náboženstvích se mohou nalézat spasitelské prvky, ještě neimplikuje to, že takové prvky jsou přítomny v každém náboženství. Na druhé straně láska k Bohu a k bližnímu, kterou umožnil v posledním důsledku Ježíš Kristus, jediný prostředník, představuje jedinou cestu k Bohu. Ostatní náboženství mohou být tedy nositeli spasitelské pravdy pouze natolik, nakolik přivádějí lidi k pravé lásce.„[24]