Slavnost Křtu Páně (cyklus A)

Ve 2. čtení jsme slyšeli promluvu apoštola Petra, kterou pronesl při křtu prvních pohanů. V městě Joppe měl apoštol vidění, v kterém mu Pán přikázal, aby i pohany přijal křtem do církve. Po tomto vidění vstoupili do jeho domu poslové od setníka Kornélia z Césareje, který toužil po Kristu. Apoštol Petr se k němu odebral a ve své promluvě pronesl slova: „teď opravdu chápu, že Bůh nikomu nestraní, ale v každém národě je mu milý ten, kdo se ho bojí a dělá, co je správné.“ Tehdy se naplnila skutečnost předznamenaná příchodem prvních pohanů ke Kristu – totiž tří mudrců. Ve své promluvě apoštol Petr v několika větách shrnuje působení Páně – že procházel zemí a prokazoval dobrodiní.

Ptejme se nyní sami sebe, jaká dobrodiní jsme od Pána přijali a za která jsme zvláště vděční. Zdá se, že na otázku, za co nejvíce děkuješ Pánu Bohu, nejčastěji uslyšíme odpovědi typu: děkuji za zdraví, za to, že mám dobrou rodinu, že děti dosáhly slušného postavení, že se nám podařilo postavit si dům, atp.

Co na to říct? Na jedné straně je správné, že si uvědomujeme, za co všechno máme být vděční, a je také správné, že za tyto lidské záležitosti a dary děkujeme. Na druhé straně je však také smutné, že v hierarchii hodnot, kterých si vážíme, na první místo klademe spíše hodnoty druhého řádu, jako jsou třeba zdraví, úspěchy apod., a na ty primární, prvořadé zapomínáme. Není to známkou toho, že jsme dosud málo proniknuti duchem evangelia, že stále smýšlíme pozemsky, materialisticky? Co bychom měli jako křesťané pokládat za největší dary, za které bychom měli především děkovat, a které bychom si měli především vyprošovat?

Jsou to dva dary: milost křtu, kterou jsme již přijali, a milost dobré smrti, kterou bychom si měli nejvíce vyprošovat. Těchto dvou darů bychom si měli vážit více než zdraví, života, majetku, úspěchů, pohody apod. Spasitel praví: „co by prospělo člověku, kdyby celý svět získal, ale ztratil svou duši?“

Na prvním místě je milost křtu a s ní související milost víry. Proč? Protože při křtu jsme se stali dětmi Božími, členy církve, dědici věčného života. Při křtu se nám otevřela, obrazně řečeno, nebeská brána. Pán přece řekl Nikodémovi: „jestliže se nenarodíte znovu z vody a z Ducha sv, nevejdete do života věčného“.  Ano, křest to byla naše „největší výhra“ v našem dosavadním životě. Nic většího jsme dosáhnout nemohli.

Avšak dosud jsme nebeské blaženosti nedosáhli. Obrazně řečeno, nebeská brána se nám již otevřela, ale ještě jsme jí neprošli. Jsme stále na cestě k ní. A jsme lidé křehcí, apoštol Pavel praví, že svůj poklad neseme v nádobě hliněné.  Pán v evangeliu praví, že jen ten, kdo vytrvá do konce, bude spasen. Vytrvat do konce, znamená zemřít ve stavu milosti posvěcující, bez těžkého hříchu, tzn. v podstatě odejít ze světa v tom stavu, který jsme přijali při křtu. To je ta největší milost, ten největší dar, který můžeme přijmout – milost dobré smrti, v milosti Boží.

Avšak smýšlení většiny lidí je na hony vzdálené od smýšlení víry. Za dobrou smrt pokládají lidé smrt náhlou, „hlavně, že netrpěl“ říkají.  Křesťan by náhlou a nenadálou smrt měl pokládat za neštěstí. „Od náhlé a nenadálé smrti vysvoboď nás, Pane“, tak nás učí církev se modlit. Co je tedy pro křesťana „dobrá smrt“? Je to smrt, na kterou se člověk mohl dobře připravit: pokud byl ve stavu těžkého hříchu, mohl se přijetím svátosti smíření smířit s Bohem, pokud nebyl ve stavu těžkého hříchu, mohl se očistit od svých hříchů lehkých, trpělivostí a odevzdaností mohl člověk získat velké zásluhy pro život věčný, mohl si ukrátit očistcové utrpení.

Dnešní svátek Křtu Páně nám připomíná milost křtu a milost šťastné smrti. Tyto dva dary také spolu souvisejí. Křest je přípravou na smrt. Křest je svým způsobem jakási smrt. Ta původní forma křtu, jak se slavila v prvotní církvi, a jak se slaví dosud na Východě, to zvlášť názorně připomínala. Křtilo se totiž úplným ponořením člověka do vody. Člověk byl jakoby utopen, pohřben do vody. Ta vyjadřovalo, že umírá starý člověk a povstává nový.

Milost křtu jsme již přijali. Máme za co děkovat. Za tento dar děkujeme zvláště o velikonocích a ve výroční den svého křtu.  A tu druhou milost, tu „absolutní milost“, totiž milost setrvání až do samého konce, což je vlastně milost spásy – té dosud hledíme vstříc. Možná, že s jistými starostmi a obavou. Apoštol Pavel nás napomíná, abychom s bázní a třesením pracovali o své spáse. Důvěřujeme v Boží pomoc – to je naše naděje, ale zároveň se chvějeme bázní. Důvěra a bázeň  -  jak to jde dohromady? Důvěřujeme v Boha, ale zároveň pociťujeme bázeň a třesení nad svou slabostí a nestálostí. Jsme si proto vědomi, že si musíme milost dobré smrti především stálou a vytrvalou modlitbou vyprosit. Při každém Zdrávas Maria prosíme o milost dobré hodiny smrti.

A když víme, oč se zde jedná, tak si také uvědomujeme, že je naší povinností, abychom tuto milost, seč nám síly a schopnosti stačí, pomáhali zprostředkovat i našim bližním, zvláště našim nejdražším. Abychom jim umožnili zemřít ve spojení s Pánem, abychom jim zprostředkovali návštěvu kněze! Co můžeme udělat lepšího, pro toho, koho máme rádi? Jak lépe mu můžeme pomoci?

Křtem započal náš život Božích dětí, život, který má vyústit ve věčnou blaženost. Vyprošujme si, aby naše smrt naším druhým, definitivním křtem pro život věčný. Amen.