Pomluva a nactiutrhání
jsou shrnuty do společného pojmu difamace bližního - diffamatio - poškození dobré pověsti bližního. Difamace je nespravedlivé očernění dobrého jména bližního za jeho nepřítomnosti. Pojem diffamatio se v některých příručkách nahrazuje pojmem „detractio„.
Diffamatio či detractio se dělí na J
a/ nactiutrhání - detractio simplex
b/ pomluvu - calumnia
Nactiutrhání je vyjevování utajených chyb bližního. Spočívá ve vynášení jeho prohřešků z jeho soukromí, rodinného života etc. Lidé často nactiutrhání nepokládají za hřích, odůvodňují svůj názor tím, že „je to pravda„. Nactiutrhání je však hříchem, a to i těžkým ex genere suo. Je hříchem nejen proti lásce k bližnímu, ale i proti spravedlnosti; bližní je připraven o důležité sociální dobro - o dobré smýšlení, které o něm mají druzí. Člověk, který se vážně provinil ve svém soukromí, si totiž nadále uchoval nárok na svou dobrou pověst - jeho provinění spadá do jeho soukromé sféry, pokud se nejedná o provinění veřejné, nesmí být zveřejněno. Kdo totiž ztratil dobrou pověst na veřejnosti má ztíženou cestu k nápravě, hřeší již bez zábran, propadá cynismu.
Sv. Tomáš Akvinský praví o nactiutrhání: „Nactiutrhání je podle svého rodu větší hřích než krádež„. /IIa IIae, ctnost, 73, a. 3/. Nactiutrhání je také hříchem proti zákonné spravedlnosti - obecné blaho vyžaduje ochranu soukromí, osobního života, aby osobní špatné skutky nebyly zveřejněny, vyjevovány. Je hříchem proti lásce - dobrá pověst je dispozicí k přátelství, špatná pověst nepřátelství. Sv. Bernard praví, že nactiutrhač usmrcuje třikrát - sebe, poslouchajícího, pomluveného.
Nactiutrhání je těžkým hříchem, jestliže se jedná o závažnou látku, o osobu, která požívá velkou vážnost, má autoritu ve společnosti, je také tím více závažná, čím více se šíří mezi lidmi. Proto nejzávažnější jsou nactiutrhání šířená medii.
Vyjevit utajené chyby bližního je však dovoleno a v určitých případech i přikázáno, jsou-li dány tyto důvody:
a/ důvod nábožnosti - nutnost zabránit udělení církevního úřadu nevhodné nebo nehodné osobě
b/ důvod společného dobra - nutnost zabránit udělení veřejného úřadu nevhodné nebo nehodné osobě.
c/ dobro třetí osoby - nutnost zabránit odsouzení nevinné osoby, nutnost varovat třetí osobu před nebezpečím, před životním omylem při volbě partnera
d/ vlastní dobro - v závažných případech si ukřivděný člověk může postěžovat jiné důvěryhodné osobě, může poukázat na nevěrohodnost svědka etc.
e/ dobro osoby, která se chyby dopustila - oznámit provinění dítěte rodičům, aby mohli výchovně zasáhnout.
I při dovoleném vyjevení chyb bližního je třeba zachovat tato pravidla:
a/ vyjevit jen tolik, kolik je nezbytné, aby bylo zabráněno většímu zlu
b/ vyjevit pouze osobám, kterým je třeba záležitost oznámit
c/ zachovat přiměřenost mezi potřebou vyjevit chybu bližního a potřebou zabránit většímu zlu.
Veřejný hřích /crimen publicum/ je dovoleno zveřejnit, pokud se již veřejným stal na základě soudního výroku. Jestliže se provinilec napravil a jeho vina již upadla v zapomenutí není již dovoleno ji opět vytahovat na veřejnost. Pokud se provinění stalo veřejným mimo soudní síň, je dovoleno o ní mluvit, o ní i publikovat, dokud se viník nenapraví, nebo jeho čin neupadne v zapomenutí. Zločiny proti lidskosti, porušování lidských práv, politická provinění, která poškodila obecné dobro nejsou chráněny zákazem nactiutrhání - veřejné dobro vyžaduje, aby tyto zločiny nebyly zapomenuty, aby se společnost mohla před nimi nadále chránit, aby sloužily jako výstražný příklad pro budoucí generace.
V problematice šíření zpráv o chybách bližního zvlášť významná zodpovědnost připadá novinářům a publicistům. Investigativní žurnalismus může společnosti na jedné straně prokázat cenné služby odhalením skrytých příčin zla, na druhé straně se může vážně proviňovat proti cti, pokoji a soukromí bližního /paparazi !!!/. V zásadě novinář může publikovat veřejné záležitosti, může odhalením, kde je potřeba sloužit obecnému dobru, zvláště upozorněním na nedostatky politiků, které je činí méně způsobilými k zastávání veřejného úřadu. Veřejná osobnost se zčásti zbavuje svého soukromí, její soukromí je pod drobnohledem společnosti, která má právo o svém zástupci mít co nejvíce informací. Avšak i osobní život veřejných osob je chráněn tajemstvím, skutečnosti jejich rodinného, intimního života na veřejnost nepatří. Není proto nikdy přípustné uspokojovat senzacechtivost a zvědavost publika zveřejňováním osobních afér a nedostatků. Takové jednání není jen závažným proviněním proti poškozeným osobám, ale i proti veřejnosti - dochází ke degradaci vkusu obyvatelstva, k obecné vulgarizaci.
S difamaci formálně spolupracuje, kdo difamaci naslouchá. Naslouchat difamaci je hřích stejné závažnosti jako difamace sama, neboť se jedná o spolupráci formální. Sv, Augustin praví: „ nasloucháš-li vyprávění o těžkém hříchu bližního, hřešíš těžce, o lehkém, hřešíš lehce, o nedokonalosti, sám jsi nedokonalý„. Kdo nactiutrhání nebrání, ačkoliv by mohl, hřeší proti lásce, kdo ochotným nasloucháním k ní zavdává podnět, hřeší proti spravedlnosti.
Pomluva /calumnia/ je nepravdivé tvrzení o chybách bližního. Difamace se tu spojuje se lží. K pomluvě dochází i tehdy, jestliže se chyby bližního nepravdivě zveličují, jestliže se jednání bližního podsouvá špatný úmysl.
Je třeba ctít i dobrou pověst zesnulých /de mortuis nisi bene/. Vyjevování chyb zemřelých vrhá také stín na jejich potomky, na dosud žijící členy jejich společenství apod. na druhé straně historia est magistra vitae - dějiny jsou učitelkou života. V zájmu dějinné objektivity lze proto informovat i o chybách historických osobností, pokud ovšem nejsou poškozeny dosud žijící lidé.
Nikdo nemá ani sebe zbavit dobré pověsti. Proto nemá nikdo vyjevovat své osobní, utajené chyby, aby tím nezpůsobil pohoršení špatným příkladem, aby neočernil svou rodinu nebo svůj stav. Každý má právo se proti pomluvě i nactiutrhání bránit i soudní cestou. Kdo je zástupcem společenství, nositelem veřejného nebo církevního úřadu, kdo požívá morální autoritu je povinen svou čest, je-li nespravedlivě napadena bránit v případě potřeby i soudní cestou.