Povinnosti dětí vůči rodičům

Pouze čtvrté přikázání Dekalogu je spojeno se sankcí /Ex 20,12; Sir 3,3,12/. Výslovným předmětem přikázání je vztah dětí k rodičům, protože láska dětí k rodičům snadněji ochabne než láska rodičů k dětem.

Dítě je svým rodičům zavázáno vnitřní i navenek projevenou úctou. V rodičích spatřuje spolupracovníky Boží, pramen svého života. dítě je též zavázáno povinností poslušnosti. Poslušnost je souhlas s hierarchickým řádem, který se nachází ve stvořeném světě, který je odstupňován. Poslušnost je tedy souhlas s uspořádaným bytím. Odepření poslušnosti vytváří v Bohem stanoveném pořádku chaos. Poslušnost vůči Bohu je jádrem veškerého mravního řádu, spočívá ve včlenění se do Božího řádu bytí. Bůh však obvykle nepřikazuje bezprostředně, přikazuje prostřednictvím řádu, který vložil do svého tvorstva. Poslušnost vůči lidem, kteří jsou Božími zástupci je přiměřená lidské přirozenosti - člověku je přiměřené poznávat Boží vůli prostřednictvím stvořených bytostí.

Lidská autorita, která legitimně vyžaduje poslušnost toto své poslání nikdy nesmí vykonávat v duchu despotismu, ale v duchu služby Bohu  a lidem. Má být proto otevřená vůči dotazům, námitkám, oprávněné kritice, připravena sdělit důvody svých rozhodnutí. Vyžadování slepé poslušnosti je ponižováním lidské důstojnosti podřízených osob.

Závazek poslušnosti ze strany dítěte trvá po dobu jeho nedospělosti, kdy se nachází v péči svých rodičů. Již dospělé dítě, které žije v domácnosti svých rodičů není již vázáno poslušností, ale povinností respektovat domácí řád. Rodiče mohou a mají svým dětem poskytnout pomoc  a radu při volbě svého životního povolání a svého partnera, nemají však svobodnému rozhodnutí svého potomka bránit, ale mají respektovat jeho svobodu. Na druhé straně dospělý potomek se má vážně zamýšlet nad radami svých rodičů, může však dojít k opačnému názoru.

Vztah dítěte a rodičů se neodehrává jen na rovině morální ale i na rovině psychologické. Stává se, že to co se jeví jako projevy neposlušnosti nebo vzdoru jsou ve skutečnosti nutnými psychologickými projevy osamostatňování se z područí přílišné závislosti na rodičích. Je nutné, aby dítě přetnulo duševní „pupeční šňůru„ která jej může vázat k jednomu z rodičů. Tento bolestný a náročný proces se pro nezralost psychiky mladého člověka neobejde bez bouřlivých projevů. Chyba bývá často na straně rodičů, kteří se snaží svého potomka udržet v závislosti a nesamostatnosti, kteří mu nedopřávají svobodu přiměřenou jeho věku a dusí jeho rozvíjející se osobnost.

Syn nebo dcera se vážně proviňují vůči pietě, když rodičům odpírají synovskou lásku a úctu, když k nim chovají odpor, pohrdání a nenávist, když s rodiči nekomunikují, nepostarají se o ně ve stáří nebo nemoci, nenechají je zaopatřit svátostmi, nepřipraví je na smrt, nepostarají se o jejich pohřeb a nemodlí se za zemřelé rodiče.