Spravedlivá mzda
„Konečně má být práce odměňována tak, aby se jednotlivci a jeho rodině dala možnost vést slušný život po stránce hmotné, společenské, kulturní a duchovní, s přihlédnutím k úkolům a výkonnosti každého pracujícího i ke stavu podniku a k obecnému blahu „. /GS 67/.
Požadavek takzv. rodinné mzdy je vyjádřen: „když jde o dospělého pracovníka, který má odpovědnost za rodinu, pokládá se za spravedlivou mzdu taková, jež stačí k založení a slušnému vydržování rodiny i k zajištění její budoucnosti. Taková mzda se může řešit bud´ takzv. rodinným platem, to je jedinou odměnou, kterou dostává za svou práci hlava rodiny v takové výši, aby pokrývala rodinné potřeby a aby manželka nemusela vykonávat výdělečnou práci mimo domov, nebo se může řešit jinými sociálními příspěvky, jako jsou rodinné přídavky, nebo přídavky mateřské pro ženu, která se věnuje výhradně rodině. Tyto přídavky musí odpovídat skutečným potřebám, to znamená musí brát v úvahu počet osob, jež jsou na rodině závislé po celou dobu, kdy nejsou sto důstojně převzít odpovědnost za svůj život.„/LE 19/.
Církev odmítá vynucenou práci ženy mimo její domov: „bude to společnosti ke cti, umožní-li matce, aby se věnovala péči o děti a výchově podle jejích věkových potřeb; ovšem tak, aby nebyla omazována její svoboda, aby netrpěla psychologickou ani praktickou diskriminací a necítila se ve srovnání s jinými ženami ponížena. Nucené opuštění těchto povinností kvůli výdělečné práci mimo domov je v rozporu se zájmy společnosti i rodiny, pokud to znemožňuje nebo ztěžuje plnění mateřského poslání„./LE 19/.
Spravedlivou mzdu můžeme rozdělit do tří rovin. Ideálem je zmíněná rodinná mzda. Stává se, že ekonomické podmínky neumožňují vyplácení rodinné mzdy. V takových případech je třeba, aby pracovníkovi byla vyplácena aspoň taková mzda, která jednotlivci zajišťuje lidsky důstojný, kulturní život. Taková mzda představuje minimum, pod které není dovolenu sestoupit. Třetí rovina je mzda za výkon, při níž se hlavní zřetel klade na pracovní výkon, přihlíží se také ke ztíženým pracovním podmínkám /práce v noci apod. /. Má odpovídat výši přínosu který pracovník svou prací poskytuje vzhledem ke konečné ceně produktu. Jestliže podnik prosperuje je spravedlivé, aby pracovník měl i vyšší účast na zisku podniku. Pokud se podnik dostává do potíží, měla by břemena být rovnoměrně rozložena tak, aby co nejmenší zátěž pociťovali ti, kteří jsou závislí na výši mzdy.
Investiční mzda je taková forma mzdy, kdy pracovník část své mzdy vkládá na úrok do podniku v němž pracuje. Získává tím spoluúčast na podniku a odstup mezi prací a kapitálem se tím umenšuje.
Spravedlivá mzdy má také zohlednit i zájmy obecného blaha, aby přílišnými sociálními rozdíly nedocházelo ve společnosti ke sociálnímu napětí.
Zaměstnavatel je povinen chránit zaměstnance před fyzickým a mravním nebezpečím. Není proto dovoleno, aby dosahoval zisku za cenu nedůstojných podmínek práce svých zaměstnanců. Je také eticky nepřípustné dosahovat vysokého zisku šetřením na mzdách. V této souvislosti je třeba probrat složitou otázku vztahu ceny výrobky a mzdy. Cena výrobku je dána několika faktory - prací zaměstnanců /od vynálezce, úřednictva, až po dělníka, který výrobek vyrábí/, kapitálem, invencí podnikatele, potřebností výrobku a zájmem, který probouzí na trhu. Při prodeji výrobku má každý zúčastněný dostat svůj podíl, který odpovídá jeho podílu na úspěšnosti výrobku na trhu. Jestliže dochází ke sporu mezi zájmy kapitálu a životními potřebami pracovníků, mají tyto přednost před kapitálem. Na druhé straně však nemají pracovníci neúměrnými a přehnanými požadavky kapitál zatěžovat - oslabení kapitálu vede ke zhroucení podniku a ztrátě pracovních míst. Vážné porušení sociální spravedlnosti by spočívalo v situaci, ve které by zisk jedné strany /podnikatelů/ převyšoval mzdu pracovníků takovým způsobem, že by byli připraveni o směnnou cenu své práce /to by byla do nebe volající nespravedlnost/, nebo kdyby pracovníci žili pod minimem životní úrovně a zisk podnikatelů při tom převyšoval. Jejich nutné životní náklady.