Stav zasvěcené čistoty
Spočívá v dobrovolném zřeknutí se manželství „pro království nebeské„ /Mat 19,12/. Liší se od bezženství, které není motivováno duchovně, které může být nedobrovolné.
Není zcela vhodné používat výrazu „dokonalá čistota„, neboť každý křesťan je povolán žít svou stavovskou čistotu; je proto vhodnější užívat termínů panenství nebo zasvěcený celibát.
„Čistotou se musí vyznačovat osoby podle svých rozličných životních stavů: u některých je to panenství nebo zasvěcený celibát, jež představují vynikající způsob, jak se oddat snadněji nerozděleným srdcem Bohu; u jiných způsobem, který pro všechny určuje mravní zákony, a podle toho, zda jsou to osoby ženaté či provdané nebo svobodné. Ženaté či provdané osoby jsou povolány žít manželskou čistotu, jiné zachovávají čistotu ve zdrženlivosti„ /KKC 2349/.
„Panenství a celibát pro království Boží nijak nejsou v rozporu s vysokou cenou manželství, nýbrž ji předpokládají a potvrzují. … Sv. Jan Zlatoústý říká velmi správně: „Kdo podceňuje manželství, oslabuje lesk panenství. Kdo je naproti tomu chválí, ten více zdůrazňuje obdivuhodnost panenství a dělá je zářivějším. Co se totiž zdá dobré jen ve srovnání s něčím horším, sotva by mohlo být zvlášť dobré. Ale co je ve srovnání s uznávaným dobrem ještě lepší, to je dobré nadmíru.„ /FC 16/.
Křesťan, který žije svou zasvěcenou čistotu se neodlišuje od ostatních křesťanů. Je uprostřed církve znamením očekávání budoucího eschatologického sňatku – spojení Krista s církví. Každý křesťan je povolán k duchovnímu panenství – žít plně pro Krista, křesťan, který žije zasvěcenou čistotu, poukazuje svým příkladem na tuto důstojnost všech křesťanů. Jeho zasvěcení je charismatem, které jakožto znamení slouží k budování celé církve /1 Kor 14,12/.
„Panenství zvláštním způsobem osvobozuje srdce člověka, aby se více rozhořelo láskou k Bohu a ke všem lidem. Tím svědčí, že Boží království a jeho spravedlnost je drahocenná perla, která zaslouží, aby se jí dala přednost před každou jinou, i vysokou hodnotou, ano aby byla hledána jako jediná věčná a jistá hodnota. Proto církev v průběhu dějin vždycky hájila vznešenost tohoto daru, přesahujícího dobro manželství, právě pro jeho jedinečnou spojitost s Božím královstvím.
Člověk, který se zřekl tělesné plodnosti, stává se osobou duchovně plodnou, duchovním otcem nebo matkou mnoha lidí, a tak pomáhá při utváření rodiny podle Božího plánu.„ /FC 16/.