Svatokupectví

-simonie – spočívá  ve snaze prodávat, kupovat duchovní hodnoty. Simonie spočívá ve snaze s těmito hodnotami obchodovat, simonie se uskuteční i když k obchodu nakonec nedojde. Výraz „simonie„ je odvozen od jména kouzelníka Šimona, který od apoštolů chtěl odkoupit duchovní moc /Skut 8, 18 – 24/. Její špatnost spočívá v degradaci posvátných věcí, je současně i svatokrádeží.

Simonie se děje trojím způsobem:

a/ munus a manu – dar z ruky do ruky – za duchovní hodnoty se poskytují peníze, nebo jiný hmotný statek

b/ munus a lingua – služba jazykem  - za duchovní hodnotu se poskytuje přímluva, veřejná chvála, protekce

c/ munus ab obsequio – dar služby - za duchovní hodnotu se poskytují výměnou různí služby prokazované jako protihodnota.

Smlouva, která mí svatokupecký ráz je neplatná, dar se musí vrátit

Existuje simonie, která je proti Božímu právu /simonia iuris divini/ a simonie proti církevnímu právu /simonia iuris ecclesiastici/.

Simonie proti Božímu právu se děje vlastní výměnou duchovních hodnot za hodnoty časné. Tato výměna se odehrává bud´ na úrovni mentální – kněz uděluje svátost, poskytuje duchovní úkon, aby získal časnou službu věřící, věřící takovou službu poskytuje s úmyslem duchovního k tomuto úkonu naklonit. Domluvená simonie se děje vyjádřeně nebo nevyjádřeně: do ut des – dávám, abys dal; do, ut facias  - dávám , abys učinil; facio, ut des – činím  abys dal, facio,  ut des – činím, abys dal, facio, ut facias – činím, abys učinil. Není simonií dát hmotnou věc s nadějí, že dostaneme duchovní hodnotu, s úmyslem duchovního zavázat, aby svou službu vykonal pečlivěji, je však simonií poskytnout hmotnou věc s úmyslem zavázat duchovního k úkonu, který by neměl vykonat, ze strany duchovního je simonií vytvořit situaci, kdy hmotný dar je očekáván jako hlavní podnět k vykonání duchovního úkonu.

Simonie proti církevnímu právu spočívá v úkonech, které spočívají ve výměně hodnot nebo obchodu s nimi, které sice nejsou v pravém slova smyslu duchovními, byl mají k nim vztah. Je tp kupování církevních úřadů a beneficií, obchod s mešními stipendiemi. Podle kán. 1380 má být potrestán interdiktem nebo suspensí kdo za užití simonie uděluje nebo přijímá svátost.

Simonie se vyskytoval především v minulosti, v určitém dějinném období byla velice rozšířeným jevem. Dnes se vyskytuje v mnohem zastřenějších a subtilnějších formách. Snaha zalíbit se „modernímu člověku„ za každou cenu, poselství evangelia přizpůsobit mentalitě dnešní doby, získat přízeň lidí za cenu snížení nároků v pastoraci, mravní permisivita jsou formy simonie příznačné pro dnešní dobu.

Legitimní příspěvky věřících, které poskytují svým duchovním nelze pokládat za simonii. „Za udělení svátostí  udělovatel nic nepožaduje kromě dávek stanovených legitimním představeným; vždy dbá, aby z důvodu chudoby nebyli potřební zbaveni pomoci ze svátostí„ /kán. 848/.

Povinností věřících je postarat se o časné vydržování duchovních /Luk 10,7; 1 Kor 9,13; 1 Tim 5,18/. Děje se placením církevních daní / kde je zavedena/, placením štolových poplatků, mešními stipendiemi. Tyto příspěvky nelze chápat jako mzdu /merces/ , ani jako cenu úkonu /pretium/ ale jako příspěvek, dar při příležitosti úkonu /stipendium/. Výše příspěvku je určena vyhlášením církevní autority, místními zvyky, má zahrnovat i odměnu za vnější námahu a výlohy.

Vysluhovatel si má být stále vědom, že zadarmo dostal, aby zadarmo dával. Nevyžaduje proto striktně ani to na co má ze zákona nebo zvyku nárok, ale přenechává výši odměny úsudku, štědrosti a možnostem věřících.