Trpělivost a shovívavost

Trpělivost /patientia/ usměrňuje vůli, aby se smutkem, který má svůj původ v existenci přítomného, sužujícího zla, nedala odradit od dobra, ale naopak se v něm upevnila. Trpělivost nemá nic společného s apatií stoiků. Tak jako statečnost není neohrožeností, že by se člověk církev nebál smrti – strach ze smrti je člověku přirozený – ale uměním tento strach přemáhat; tak také trpělivost není necitelností církev bolesti a schopnost bolest a smutek ovládat.

Podle Písma je trpělivost nutná ke spáse /Žid 10,32 – 36/, trpělivostí si křesťan získá život /Církev 21,19/, cvičí se v soužení /Řím 5,3- 5/

Podle starých autorů existují tři stupně trpělivosti:

A/ snášet obtíže bez reptání

B/ snášet obtíže bez nářku

C/ snášet obtíže s radostí

Dokonalost každé ctnosti spočívá ve schopnosti snášet protivenství a ovládat emoce které z nich pocházejí. Tichost ovládá hněv, láska krotí nenávist, spravedlnost obstojí i když je vystavena nespravedlivému poškození, trpělivost ovládá smutek a bolest. Vylučuje nejen nespravedlivou pomstu, tu vylučuje i spravedlnost, vylučuje nejen nenávist, tu vylučuje i láska, vylučuje nejen hněv, tu vylučuje i tichost, ale vylučuje i nezřízený smutek, který je kořenem mnoha zel. Vždyť bolestínstvím člověk se stává nepříjemným sobě i druhým.

Trpělivosti se příčí přehnáním tvrdost /durities/, která nepociťuje žádný smutek při pohledu na zlo; je v rozporu s lidskou přirozeností. Nedostatkem se jí protiví netrpělivost /impatientia/, která se přílišně oddává bolestínství a hledá útěchu ve smyslnosti.

Shovívavost snáší odklad dobra. V mezilidských vztazích se projevuje snášením nepříjemností ze strany bližních, kteří neplní své povinnosti.